OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak přesně takovou dávku smrtícího kanadského opiátu jsem potřeboval na to, abych si jej konečně naplno užil. Ano, předchozí řadové desky jsou velmi dobrou lekcí moderního brutálního death metalu, ale pokaždé byly veškeré pozitivní dojmy pošramoceny až příliš na technické provedení důraz kladoucím a emočně poměrně chladným pojetím ekvilibristicky vybroušeného hudebního extrému, který BENEATH THE MASSACRE tak zarputile prezentují. Zkrátka v mém případě nikdy nedošlo k úplnému naladění se na jejich vlnu, což toto krátké a (jak jinak) úderné EP velice výrazně koriguje.
A přitom tento miniaturní novic v jejich diskografii nepřichází s žádnou nabídkou razantní změny stylového zaměření, či alespoň jejího náznaku. Válcující deathmetalová (anebo deathcorová?) smršť, odehraná v nelítostné rychlosti a se zničujícím nasazením, jakoby pokračovala přesně tam, kde skončila předchozí deska „Dystopia“ z roku 2008. Chirurgicky přesné technické provedení je už očekávaným standardem, jehož kvalitativní úroveň zůstává zachována. Co mi však na tomto pětiskladbovém dílku sedí nejvíce, je právě jeho sevřenost, nebo lépe řečeno řádně nahuštěná a intenzivní atmosféra, která alespoň v mých uších dodává jeho nespornému technickému a brutálnímu hudebnímu rozměru onu hodnotu, která nutí se do jeho útrob důkladněji ponořit. Ačkoliv Kanaďané zůstávají věrni naprosto odlidštěnému charakteru svých skladeb, můžeme zde na krátké časové ploše vypozorovat i (stále trochu nenápadné) pokusy o melodičtější riffování („Anomic“), či, pravda poněkud skromnější, koncepční přístup, o čemž krom jiného vypovídá užití stejného motivu na několika místech nahrávky.
Velmi zdařilý počin, jehož největší devízy spočívají právě v krátké stopáži, která v kombinaci s brutální muzikou této kanadské kapely vytváří dokonale zničující tsunami. V tuto chvíli nedokážu posoudit, jestli výše uvedené náznaky v kompozičním procesu u BENEATH THE MASSACRE pro mě vystačí i na velice spokojený úsměv z jejich očekávaného nadcházejícího alba, ale „Marée Noire“ je prostě přesně tím návykovým metalovým extrémem, který je radost (opakovaně) poslouchat.
To, co mi na řadových deskách kanadských extrémistů vadí, je naopak na krátké ploše minialba velikým pozitivem.
8 / 10
1. The Casket You Sleep In
2. Black Tide
3. Drill Baby Drill
4. Designed To Strangle
5. Anomic
Fearmonger (2020)
Incongruous (2012)
Mare Noire (EP) (2010)
Dystopia (2008)
Mechanics Of Dysfunction (2007)
Evidence Of Inequity (MDC) (2005)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Prosthetic Records
Stopáž: 12:54
Produkce: Chris Donaldson
BTM sa od posledneho LP nezmenili. Stale ponukaju ten isty hypertechnicky brutalny death s corovym podtonom ako na predoslych dvoch albumoch. Pocuvat ma to bavi, ale neni to nic co by som od nich nepocul. V hudbe som sice dost konzervativny, ale pocuvat ten isty album len s inym nazvom kazde dva roky bez pridanej hodnoty ma asi dlho bavit nebude. Ani na novom albume uz podla mna Mechanics neprekonaju.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.