INTRONAUT jsou jednou z těch vzácných kapel, které identifikujete ihned. Tohle už platilo v minulosti a ještě více i nyní, kdy se nám americká čtveřice připomíná se svým nejvyzrálejším počinem. Je jen málo interpretů schopných převzít určitá pevně daná schémata a hudební postupy a tyto pod svýma rukama přetvořit v něco tak svébytného a specifického, za což můžeme tvorbu těchto Američanů považovat už od počátků jejich existence. Doba profilace vlastních hudebních vizí probíhala doposud velmi bouřlivě a její cesta ještě (doufejme) neskončila. Vývojové skoky mezi jednotlivými řadovkami nejsou sice v případě INTRONAUT na první dojem bůhvíjak markantní, ale už letmý poslech „Valley Of Smoke“ dává zapravdu domněnkám, že i tato čtveřice se vydává vstříc jemnějším hudebním plochám a ruku v ruce s tím i širší žánrové otevřenosti.
Její hudba si i navzdory uvedenému stále zachovává svojí typickou syrovost a tvrdost. Poznávací znamení je stále dosti zřetelné, avšak proces zvolňování opratí se zdá být nezvratným. Paralely s vývojem, jakým si prošli například ISIS, jsou zcela na místě. Chtělo by se však jedním dechem dodat, že v určitém bodě se INTRONAUT vydávají trošku jiným směrem. Tím bodem by se mělo stát právě letošní album, které vyváženým způsobem spojuje osvědčené parametry dosavadní tvorby s ambicí opatřit hudební výrazivo o nové rozměry. Už první poslech poodhalí, že těmi by se měly stát pestřejší aranžmá, jejichž důsledek je výraznější epický nádech jednotlivých skladeb. Američané prostě přidávají ve všech ohledech a svoji velmi svéráznou vizi (post)metalu posouvají o další stupínek výš. Ať už mluvíme o nosných motivech písní, skladatelském rukopisu, či atmosférické soudržnosti alba, vždy se jedná o parametry, které jsou prostě dál než kdy v minulosti.
„Prehistoricisms“ z roku 2008 je bezpochyby výborné album, doslova natlakované silnými skladbami, ale oproti „Valley Of Smoke“ mu prostě něco schází. Míním tím schopnost výrazněji uchopit a pohltit posluchače a především upozadění ega jednotlivých hudebníků ve prospěch nahrávky jako celku, což se projevuje hlavně tím, že na novince nenajdeme žádnou zbytečnou exhibicionistickou skladbu, ve svém výsledku naprosto nezapadající do celkové koncepce nahrávky, což byl bohužel právě (uznávám, že subjektivní) neduh předchůdce. Aniž bych chtěl přímo ukazovat prstem, tak tentokráte musím pochválit jinak výtečného Joe Lestera, že on a jeho basa se drží na uzdě a přestože si svůj prostor díky titulní instrumentální skladbě vybojuje, jedná se o prostor přesně vyplňující chybějící skládanku „Valley Of Smoke“. Bublavý zvuk jeho nástroje je však pro zvuk INTRONAUT bezpochyby životně důležitý a je jedním z jeho definujících prvků, kolem kterého se veškeré až nečekaně pestré dění točí.
Ostrý kytarový atak s riffy tvrdými jak žula a po něm vzápětí přicházející pohlazení tklivých poloakustických linek není pochopitelně ničím neobvyklým. Způsob, jakým se však tato čtveřice rozhodla dávkovat a kombinovat zmiňované kontrasty už však přinejmenším za nepříliš provařený považovat lze. Zejména v otázce tvorby ústředních melodických motivů a zvolňujících pasáží si dali INTRONAUT záležet asi nejvíce. Jednotlivé do sebe zapadající střípky jsou přesně tou hnací silou, která vás pohltí do nitra jejich náladotvorné hudby a vnutí vám svoje pravidla hry, které beztak bez remcání přijmete. Společně s důrazem na atmosféru a výraznější melodie však stoupá i náročnost pěveckých partů. Ty se však zatím ukazují jako menší slabina. Zejména v zpěvných polohách hlas Sachy Dunabla zápolí s nejistotou, což je slyšet hlavně ve dvojce „Above“, která na zpěvu doslova stojí a padá. Ačkoliv to samé by se dalo v některých momentech prohlásit i o následující „Miasma“, lze tuto jinak fantastickou skladbu považovat za jeden z vrcholů alba. Zde se takřka dokonalým způsobem prolínají všechny devízy současných INTRONAUT. Silný nosný motiv, účinný agresivní nápřah v „refrénu“, po kterém přichází uchu lahodící zvolňující část.
Třetí album vynalézavého kvarteta by se pod maximálně hnidopišským drobnohledem dalo podrobit silnější kritice, než tomu je v předchozích řádcích tohoto článku. Jen čas ukáže, jestli je moje ochota, zejména díky neoddiskutovatelně podmanivé atmosféře této desky, nad některými nedostatky přimhouřit oči vůbec opodstatněná. Čert vem tyto a jiné podobné úvahy! V „Údolí kouře“ prostě na podobně nesmyslné nápady není čas. Tady se jen rozjímá, sní a vychutnává.