OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z dnes již téměř zapomenutých kapel z éry Nové vlny britského heavy metalu se letos otřepala k povedenému studiovému albu, prvnímu za opravdu hodně dlouhou dobu. TANK, ačkoliv byli vždy počítáni spolu se SAXON, IRON MAIDEN, ANGEL WITCH a desítkami dalších mezi NWOBHM kapely, měli vždy podstatně blíže k variabilnějšímu hardrockovému výrazu některých starších kapel ze sedmdesátých let, který si opracovávali k obrazu svému a aktualizovali jej pro dekádu následnou. Ranní TANK rozhodně nezapřeli inspirace u irských THIN LIZZY, ke kterým měli vždy podstatně blíže než k nějakému třeskutě kovovému marši ostatních britských ozbrojenců kolem. Se střídavými úspěchy se tahle nadějná parta prodírala celými osmdesátými lety a některá jejich alba dodnes rozhodně stojí za poslech a jsou právem hýčkána ve sbírkách pamětníků. Dnes jsou TANK několik sezón zpět, navíc mají ve svém středu posilu v podobě zlatého hrdla zpěváka Doogie Whitea, týpka, který před patnácti lety nazpíval poslední řadovku RAINBOW Ritchieho Blackmorea – „Stranger In Us All“.
Novinka „War Machine“ předkládá výživný materiál stojící někde na pomezí mezi vypjatou heavy metalovou úderností a proměnlivějšími hardrockovými fázemi. Dnes mají TANK proklatě blízko k SAXON, za což vděčí i rozmáchlejšímu pojetí skladeb a hlasové podobnosti Doogie Whitea s Biffem Byfordem. Příznivce britské metalové větve osmdesátých let tak nový materiál rozhodně nadchne, protože ačkoliv nepřináší v jádru nic nového, předkládá zde se stoprocentním nadhledem poctivé kovové řemeslo. Mezi devíti zdejšími skladbami by jste jen stěží hledali jedinou vysloveně slabou (možná „The Last Laught“). Jsou zde jak dobře odsypávající údernější věci („Phoenix Rising“, „Great Expectations“) s rychlými laufy, zapeklitými sóly, hysterickými nápěvy a pořádným tahem na branku, tak i rozmáchlá klenutá čísla („War Machine“, „Judgement Day“), která doporučuji zejména. Dokonce zde dojde i na pomalu gradující baladu („After All“), která možná lehce upomene na BLACK SABBATH v dobách, kdy u nich zpívali takový borci jako Ronnie James Dio nebo Tony Martin a kdy Tony Iommi se svými sóly nešetřil.
Zkrátka TANK nenahráli nějakou absolutní metalovou bombu, to ani nikdo nečekal. Novinka je rozhodně povedeným albem s mnoha svěžími nápady, skladbami které chytnou za srdce a hutným zvukem, tudíž nepochybuji, že se určitě bude líbit mnoha současným metalovým příznivcům, a to nejenom pamětníkům.
Povedený albový návrat jedné z legend období NWOBHM.
6,5 / 10
Doogie White
- zpěv
Mick Tucker
- kytara
Cliff Evans
- kytara
Chris Dale
- baskytara
Dave Cavill
- bicí
1. Judgement Day
2. Feast Of The Devil
3. Phoenix Rising
4. War Machine
5. Great Expectations
6. After All
7. The Last Laugh
8. World Without Pity
9. My Insanity
War Machine (2010)
Still At War (2002)
Tank (1987)
Honour And Blood (1984)
This Means War (1983)
Power Of The Hunter (1982)
Filth Hounds Of Hades (1982)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Mind Productions
Stopáž: 51:50
Produkce: Pedro Ferreira
Studio: Pedrock Studios, London, UK
Pre mňa vcelku svieža heavy-záležitosť, ktorá síce neprináša nič nové, ale na druhú stranu ani neuráža, navyše sa ešte aj vcelku dobre počúva (povedal by som, že ma aj baví viac ako posledný album Saxon, ku ktorým má prejav Tank skutočne blízko).
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.