Podobni ocelovému bumerangu, vrženému nad desetitisícový dav návštěvníků „true“ heavymetalového festivalu, vracejí se nám němečtí GRAVE DIGGER s takřka pravidelnou dvouletou odmlkou s novými a novými alby. Tentokráte již po patnácté a navíc také s naprosto (chtělo by se říct bezelstně, ale copak je něco takového vůbec možné?) neskrývanou, čistě byznysovou pohnutkou, vetknutou do názvu, obalu a koncepce celé nahrávky. Co s takovým albem, zkouším se ptát sám sebe ještě před tím, než si ho vůbec pustím, ale odpověď si přece jen nechávám na později. Vždyť kdybych ho rovnou zahodil, stejně by se mi jen obloukem vrátilo zpátky, možná dokonce ve společnosti další, nové dlouhohrající záležitosti.
A tak tedy zasedám k poslechu a nestačím se divit, jak se ze mě ty dojmy přímo sypou. Předně, jestli si Chris Boltendahl a spol. myslí, jak to není bůhvíjak vynalézavé udělat „Tunes Of War Part II.“, tak je můžu rovnou (za límec) vyvléct z omylu. Už jen ten Skotskem skrz naskrz prošpikovaný a proto podlézavý název alba a jeho obal byli velikánskou motivací, abych nad „The Clans Will Rise Again“ ohrnul ret bez špetky zvukové ochutnávky. Názvy skladeb jako „Hammer Of The Scots“, „Highland Farewell“ či další textové plastiky tento odpudivý dojem, podle nějž se jen výjimečně a zcela výjimečným umělcům vyplácí vstupovat podruhé do téže řeky, jenom podtrhly, a já se zapotil při pomyšlení na to, co s touhle nebetyčnou přetvářkou a falší provede očekávaně vyšisovaný hrobařský hudební doprovod. Coby, jen ji podtrhnul, bezvýraznou a nudnou čárou přes rozpočet, podle nějž celé to Skotsko mělo stále být nápadem k nezaplacení. Už bohužel dávno ne. Prakticky do osmé skladby „Execution“ včetně se na albu nic neděje, respektive máte co dělat, abyste vůbec postřehli, že někdo něco hraje a ne jen po miliónté vyvařuje z dávno vyvařené vody. Až ve „Whom The Gods Love Die Young“ pochytíte cosi jako náznak slušné invence, z nějž se nakonec kapela odráží i k solidnímu hrobnickému metalu v „Coming Home“ a „When Rain Turns To Blood“. To je ale samozřejmě tak zoufale málo, až mě to přivádí k pochybnostem na hranici objektivity samotné.
Jinými slovy, ať mi netvrdí nikdo, kdo zná dejme tomu osmdesát procent tvorby GRAVE DIGGER, že se mu na téhle nahrávce (respektive s výjimkou jmenovaných skladeb) něco líbilo nebo si to dokonce po více než pěti posleších zapamatoval. Někdo jiný, kdo ke skupině přistupuje poprvé, ten se snad může cítit osloven, ale to nepokládám za podstatné, neboť podobná alba si zkrátka v drtivé většině nepořizujete s tím, že jste danou kapelu nikdy neslyšeli, ale právě naopak – v paměti ještě stále máte nahrávky, co vás oslovily (i když u GRAVE DIGGER už je to nějaký ten pátek) a doufáte, že nové věci na ty staré navážou, případně je ještě předčí. „The Clans Will Rise Again“ bohužel nepředčí nic a nikoho a co hůř, stane se pravděpodobně zcela nejhorším záznamem v historii kapely. Svědkem mi budiž nový krotitel šesti strun Axel Ritt (DOMAIN), který v duchu tradiční eliminace kytaristova ega u GRAVE DIGGER přináší asi tolik nového, jako čerstvá doktorská posila ve třistapadesátém dílu Ordinace v růžové zahradě (a korunuje to sólem ve „Spider“, ve kterém už si z nás skutečně vyloženě dělá prdel). Můj (skotský) bože, ty to vidíš!