Němečtí thrasheři z ASSASSIN jsou dalšími z řady metalových kapel osmdesátých let, které v současné době usoudily, že jejich comeback by stál za uskutečnění. Stejně tak patří mezi ty spolky, které se s novou deskou tváří jakoby se v metalovém světě od jejich prvního rozpadu vůbec nic neudálo. Tahle ortodoxní thrashmetalová rychlopalba bude patrně doceňována hlavně u všech zapřísáhlých kulometčíků pamatujících na slavné období žánru, ale ani o tom nejsem zas až tolik přesvědčen. Hned vysvětlím. Ona by tahle nahrávka totiž mohla vzniknout zrovna tak v roce 1989 stejně jako kdykoliv později s tím rozdílem, že koncem osmdesátých let by se poslouchat a tolerovat ještě dala, ale poté co se na scéně objevily mnohé kapely přinášející do tvrdé kytarové hudby nové impulsy, už v žádném případě ne. Pro všechny neortodoxní a otevřené posluchače je dnes „Breaking The Silence“ zhola zbytečnou záležitostí – přežité kytarové figury se zde střídají s vysokou kadencí, vše je podřízeno monotónnosti vyznění a sloganu „Je jedno, že naše skladby postrádají jakékoliv nápady, ale my jsme THRASH!“

Pokud předchozí album „The Club“ tak nějak prošumělo a já osobně jej dodnes neměl potřebu slyšet, pak musím říct, že s novinkou do toho jdou ASSASSIN pořádně z gruntu a jakoby prostřednictvím smlouvy se staronovým vydavatelstvím SPV/ Steamhammer chtěli úspěšně navázat na své dvě kultovní řadovky „The Upcoming Terror“ a „Interstellar Experience“. Jenže lze to vůbec po tak dlouhé době? Osobně bych řekl, že pokud by se ASSASSIN povedlo nashromáždit dostatek kvalitních nápadů a skladeb, a pokud by tyto alespoň nějak korespondovaly se současným zvukem a klimatem v metalové hudbě, nebyl by to až zas tak velký problém. Jenže zastaralá a monotónní novinka žádný převratný materiál nenabízí, naopak bych řekl, že výrazně zaostává i za oběma více než dvacet let starými zářezy. Ani ten Michael Hoffmann nepředvádí bůhví jak nadstandartní výkon – schválně zkuste si po poslechu novinky pustit třeba již zmiňované druhé album „Interstellar Experience“ a uvědomíte si ten rozdíl. Na staré fošně to do nás kytary perou jakoby je dusil samotný Gary Holt, naproti tomu novinku by mohl nahrát úplně kdokoliv. Tohle album skutečně osloví jenom někoho, kdo si ještě pouští hudbu udělanou na způsob nejstarších nahrávek DEBUSTROLu a KRYPTORu a má to za fakt super věci.