OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se koncertním sálem nesly tóny nádherné „Lett Out“, měli podstatnou část svého vystoupení polští RIVERSIDE už za sebou. Dost na to, aby posluchač (opět) vnímal jejich jedinečnou schopnost spojit zálibu v čirém muzikantství se skvělým citem pro v zásadě obyčejnou a chytlavou píseň. Zmiňovaná skladba z alba „Anno Domini High Definition“ je však, byť nesmírně povedeným, jen jedním z příkladů této sebeprezentace skupiny tak, jak ji většina českého publika měla doposud možnost zažít především pouze ze studiových nahrávek.
První koncert tohoto sympatického tělesa tak pochopitelně znamenal i mnohá očekávání. To první – předpověď mizerné návštěvy symbolizující představení jen pro pár fajnšmekrů, bere při pohledu na solidně zaplněné útroby žižkovské Chmelnice okamžitě za své. Přiznávám, že toto se pro mě stalo i přes výtečný výkon vystupující kapely nejpříjemnějším překvapení onoho květnového večera.
Desetiletí aktivního hraní znamená, že musíte hýřit jistotou, i kdybyste byl stále naprostý hudební nýmand. Jistota je přesně tím správným pojmem vystihujícím čtveřici hudebníků, která své věrné zahrnula dokonalým průřezem výsledky své dosavadní práce. A že tedy bylo z čeho brát! Možná trochu překvapivě je set polských stále tvořen silným důrazem na album „Second Life Syndrome“ z roku 2005, z něhož kromě nadpozemských záležitostí typu titulní skladby anebo instrumentální erupce „Reality Dream III“ zazní i tklivá „Conceiving You“.
Je pravdou, že tyto záležitosti více než dobře fungují během „domácího poslechu“, ale jejich živá podoba dokonale potvrzuje vše výše uvedené. Ač třeba například taková „Conceiving You“ je v zásadě obyčejným cajdáčkem, dokážou RIVERSIDE i s takto jednoduchou formulí pracovat kreativně a se skladbou si doslova pohrát. Je v tom samozřejmě i kus vynikajícího muzikantství a skvělého ovládnutí jednotlivých hudebních nástrojů, ale v první řadě i přes vysoké ambice na tomto poli zde stále neschází bezprostřední kontakt s prapůvodní podstatou dobré rockové písně.
Tak trochu proti předchozímu tvrzení stojí aktuální počin „Memories In My Head“, jehož realizaci velmi dobře naladěný Mariusz Duda popsal prostě lakonicky ve stylu „práve jsme vydali něco jako minialbum“, který nastavuje posluchačské obci trochu jinou tvář kapely. Skladba „Living In The Past“, která zazněla jako jediná z této třískladbové sbírky, ukázala, že Poláci si stále nehodlají zavírat dveře před epičtějšími a řekněme, že i náročnějšími kompozičními celky. I přestože se většina přítomných (alespoň prozatím) na uvedenou píseň nechytala, nic to nevypovídalo o tom, že by skupina zavelela k obratu směrem pryč od chytlavých motivů. Naopak, ani její současné skladatelské rozpoložení se nevzdává toho hlavního, co RIVERSIDE zdobí od jejich počátků – silných emotivních prožitků.
Těch bylo možno si během, dle mého odhadu bezmála 90-ti minutového vystoupení, užít více než dost. Koncert však díky své dynamice rozhodně nezavdával příčiny ke sledování času a očekávání konce. Dovolím si však možná kacířskou myšlenku, když prohlásím, že jeho celistvost trochu narušil cover „YYZ“ pocházející z dílny RUSH. K jeho provedení nelze mít nejmenších námitek, ale samotný výběr skladby mi prostě k tomu, s čím RIVERSIDE předstupují před své publikum, příliš neseděl. Chápu však, že existují určité vzory, které je potřeba ctít a věřím, že stejné poctě se od jiných jednou dočkají i RIVERSIDE. Vystoupení, od kterého se dala čekat jen vysoká kvalita, však i přesto dokázalo tato očekávání ještě překonat. Přehnaná hlasitost ozvučení v jeho závěru už jen těžko mohla na tomto stavu cokoliv změnit.
O tom, že se právě vychvalovaná čtveřice nehodlává zakopat ve škatulce progrock, dost jasně svědčí i angažování TIDES FROM NEBULA na toto společné turné, kteří se své šance chopili s patřičnou vervou. „Ambient / Other / Rock“ praví Myspace profil kapely, nicméně věc se má tak, že máme co dělat s klasickou podobou instrumentálního post-rocku. Tedy žánru, jehož mnohé produkty na těchto stránkách podrobujeme v poslední době spíše kritice. V tomto případě se sice nejedná o žádnou revoluci, ale na druhou stranu nutno říci, že čtyřčlenná sestava skutečně umí. Dle standardního schématu sestavené skladby, ve kterých klidné pasáže předchází masivním kytarovým erupcím, rozhodně nenudily a naopak dokázaly vkusně nabídnout přesně ty nálady, které byste od podobné hudby očekávali.
Playlist (RIVERSIDE): Beyond The Eyelids, Out Of Myself, Reality Dream III, Egoist Hedonist, Living In The Past, Ultimate Trip, YYZ (Rush cover), Left Out, Conceiving You, Second Life Syndrome (zkrácená verze), Loose Heart, Panic Room, Reality Dream I, Forgotten Land
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.