Pohled do řad návštěvníků druhého ročníku kolujícího mezinárodního festivalu „Metalfest Open Air“ na plzeňském Lochotíně dával tušit, že ročník minulý (tedy ten úplně historicky první) po sobě zanechal především pozitivní dojmy. Počty dorazivších metaluchtivých fans se totiž dobře téměř zdvojnásobily, což ovšem zároveň znamenalo i další výzvu pro pořadatele – znovu obstát se ctí a znovu namíchat pestrý kovový koktejl, jehož příchuť by za rok mohla přilákat minimálně stejně početný dav jako letos. Podmínky k tomu byly v proslulém amfiteátru téměř ideální, zvláště s ohledem na to, že četné bouřky a přívalové deště, řádící všude v blízkém okolí, se místu konání obloukem vyhnuly, a to až prakticky do poslední noty, se kterou celý festival v neděli večer uzavřeli SABATON. Snad jedině poněkud otravný moderátor, kterého mohl s hlášeními o ztrátách a nálezech či sdělováními důvěrností typu cože to vlastně hrají SAXON či CRADLE OF FILTH z fleku nahradit záskok z místního hlavního nádraží, byl jaksi navíc, ale tak už to holt v té naší malé zemičce chodí, že nejzbytečnější dostanou vždy největší krajíc.

Do festivalového děje jsem se vmísil krátce po půl čtvrté odpoledne, kdy již na pódium řádili čtyři kozlíci z MILKING THE GOATMACHINE. Nic závratného, samozřejmě, ale kdo má rád šťavnatý grind, musel si přijít na své, obzvláště když maskování čtveřice muzikantů a vůbec celá jejich stylizace (aktuální album se jmenuje „Seven… A Dinner For One“) je poměrně vtipná a na hony vzdálená některým jiným grindově – maskovacím topornostem. Thrashový a deathový dvojzápřah KRISIUN a SUICIDAL ANGELS, který amfiteátrem zaburácel hned poté, oproti tomu žádnou přidanou hodnotu nenabídl (prvně jmenovaní), a když už se o tom dalo alespoň uvažovat (druzí jmenovaní), byl to tak ušividný výprodej SLAYER, až mi bylo za samotné muzikanty stydno. A upřímně řečeno, na tohle konto skutečně nechápu, proč se kolem těchto Řeků, kteří si mimochodem v Plzni neváhali rozházet ochranku pozváním fanouškům ke křepčení za oddělující bariérou, odehrává takový mediální humbuk.

Ten nejpravější vstup do děje tedy pro mne znamenala až devatenáctá hodina a s ní téměř šedesátiminutová melodická nakládačka v podání klasiků z nejpovolanějších: RAGE. V České republice už jsou Peavy a spol. dávno jako doma a jelikož jejich stále ještě aktuální nahrávka „Strings To A Web“ vysoce převyšuje kvality opusu jí předcházejícího, respektive úspěšně vyvolává to nejlepší ze starých a ještě starších časů, dal se předpokládat velmi slušný set list a ještě slušnější sukces. Obojí se také dostavilo a musím vskutku uznat, že to byl koncert jaksepatří, třebaže André Hilgers zmotal nástup „Hunter And Prey“. Ale co už, vždyť o tom ten rock´n´roll přece je, ne?
/Play List: „The Edge Of Darkness“, „Soundchaser“, „Hunter And Prey“, „Speak Of The Dead“, „Empty Hollow“, „Higher Than The Sky“, „Into The Light“, „War Of Worlds“, „Black In Mind“, „Down“/

Následovali KATAKLYSM, pro někoho dost možná coby nutné zlo bránící hladkému pokračování oslavy pravého germánského heavy metalu. Já jsem nicméně s kanadskými sekerníky neměl nejmenší problém a naopak se mi takto dostalo možnosti popřemýšlet nad posunem, který kapelu dostal z pozice sice respektované, nicméně pořád jen hvězdičky brutálního death metalového podhoubí (dejme tomu v období alba „Temple Of Knowledge“), jež dostávala příležitosti tak akorát v druhém sledu či na výrazně lokálních akcích, až na obří pódia a v lukrativních časech podobných tomu lochotínskému. Je za tím pochopitelně ústup od extrémního stylového pojetí, spojený s výrazně melodičtější orientací, který zněl od počátku (od alba „Shadows And Dust“ až po dejme tomu „In The Arms Of Deavstation“) velmi sympaticky a vzrušivě, ale který už momentálně jaksi přestává fungovat. Respektive studiově, protože naživo (třeba při „Serenity In Fire“ stále běhá mráz po zádech, to je marné) to byla pořád ta stará dobrá kataklysmatická mlátička, která s sebou do víru smrtícího metalového tornáda strhla kdekoho přítomného. Tak jen aby to chlapcům vydrželo a pokud možno s důstojností, kterou si s přimhouřením oka stále ještě uchovávají.

Pak už ale nastal vrchol večera, a jak se později ukázalo, rovněž vrchol celého třídenního festivalu. Kdo by si myslel (a přiznám se, že jsem k tomu neměl daleko), že pokud už několikrát živě viděl U.D.O., má s ACCEPT vyřízené zážitkové účty, byl by se před pátečním vystoupením německé strojírny s americkou hlavicí na čele (a evidentně nejen před ním) šeredně spletl. Současná sestava kapely, to je totiž naprosto jiný organismu než Udo Dirkschneider a Stefan Kaufmann plus další muzikanti, v jehož prospěch nakonec hovoří i fakt, že Mark Tornillo, třebaže to z alba „Blood Of The Nation“ nebylo tolik patrné, byl vybrán především proto, aby koncertně malého velkého Germána zcela přesvědčivě nahradil. Vidět s ním v akci při takové „Metal Heart“ Wolfa Hoffmanna a Petera Baltese, slyšet jejich naprosto a kompletně nenapodobitelné sbory, a připadat si tím pádem téměř jako na libovolném koncertě ACCEPT v roce 1985, to bylo zkrátka něco úžasného, něco, co U.D.O. (při vší úctě k nim) jen ztěžkakdy zprostředkují. A to si, prosím pěkně, druhý kytarista Herman Frank někde v Americe zlomil žebra, takže nepokračoval v turné a koncert se odehrál bez něj, jen s občasnou pomocí druhé kytary odkudsi ze zákulisí. Jakmile tedy dozněla závěrečná „Balls To The Wall“, bylo jasné, že tenhle koncertní nátřesk se bude už jen těžko překonávat, prostě proto, že pokud by někdo namítal, že ACCEPT jsou stejně stále dvojí, není to jednoduše pravda. ACCEPT jsou jen jedni a pozná se to podle toho, že se tak zkrátka jmenují.
/Play List: „Teutonic Terror“, „Bucket Full Of Hate“, „Starlight“, „Breaker“, „New World Comin´“, „Restless And Wild“, „Metal Heart“, „Bulletproof“, „Aiming High“, „Princess Of The Dawn“, „Up To The Limit“, „No Shelter“, „Fast As A Shark“, „Pandemic“, „Balls To The Walls“/

Sobotu, kořeněnou počasím dusným a horkým stejně jako o den dříve, startuji s CRIMES OF PASSION, americkými hard rock/heavíkáři stejně nudnými jako brzký odpolední čas, který jim byl přisouzen jako startovní. Obratem tedy prchám do stínu a těším se na ARAKAIN, který sice před nedávnem nevydal úplně nejreprezentativnější desku, ale naživo snad nikdy nedokázal zklamat. V Plzni platí to samé a nejslavnější česká metalová pětice se po svém setu zařazuje po bok kapel slavících během víkendu největší úspěchy.
/Play List: „Marat“, „A zvony zvoní“, „Ďábelská hra“, „Forsage“, „Amadeus“, „Strážnej anděl“, „Rám křivejch zrcadel“, „Paganini“, „Gilotina“, „Apage Satanas“/

Americké legendy VICIOUS RUMORS jsou sice stále prezentovány právě jako legendy, ale já si nemůžu pomoci, nějak v té jejich zemité metalové produkci onu legendárnost zkrátka ne a ne nalézt. Formálně je vše v pořádku, tedy letitý vůdce Geoff Thorpe, charismatický zpěvák Brian Allen a na první poslech poměrně řízné a hutné skladby (aktuální album „Razorback Killers“ potvrdí). Jenže na ten druhý už zjistíme, že materiálně, tedy co do skutečné přesvědčivosti, už je to přece jen někde jinde a kapela zní jako unavený kolovrátek na power metalové předivo. Podobné to bylo i na lochotínském pódiu, odkud sanfrancisští odcházeli sice s potleskem, ale (po ARAKAINu) zatraceně prořídlého davu. Němečtí juchači EQUILIBRIUM (neboli představitelé „melodického a citlivého metalu“, jak pravil velmi úsměvně sepsaný průvodce festivalem) naproti tomu neměli s naplněním pískového kotle nejmenší problém a po osobní premiéře s jejich maličkostmi je mi, myslím, jasné proč. Mix black/deathu s hustými melodickými vsuvkami, mnohdy folkově naklíčenými, nejen díky rodné němčině v textech tak trochu připomínající rané DIE APOKALYPTISCHEN REITER, bude totiž nejspíš přitahovat vždy, jakkoliv (ne)kvalitně bude zahrán. Němci ovšem v tomhle směru neměli víceméně problém, zněli poměrně problému znale a tak kropení divokostí ryčícího davu přihlížejících (který poprvé předvedl i jakýsi nesmělý pokus o zeď smrti) studenou vodou, které při jejich setu pořadatelé provedli poprvé, přišlo určitě ve velmi správný moment, stejně jako nyní přichází i čas si v našem festivalovém vyprávění udělat malou přestávku.