Troufnu si říct, že rakouští pořadatelé, celé jaro informačně mlžící a posléze měnící místo konání z prostorného letiště u Milovic na pražské výstaviště, ve své zkoušce nakonec obstáli. A to i přesto, že se český Sonisphere letos křížil s další jejich akcí – domovským Nova Rockem (zřejmě proto došlo na změnu místa konání na poslední chvíli - věc vyplývající z očekávání příchodu rapidně nižšího počtu lidí než minulý rok). Bylo předem jasné (a nakonec se to potvrdilo), že několikanásobně menší pražský areál nemůže poskytnout návštěvníkovi téměř žádné pohodlí (chyběly zejména stany s možností chvíli posedět, ale i kontejnery na odhazování odpadků), což je věc, kterou lze u jednodenní akce s přivřenýma očima tak nějak tolerovat. Naopak musím pochválit bezchybnou organizaci a časový harmonogram jednotlivých vystoupení dodržený prakticky na minutu, solidní ozvučení a zejména kvalitní výkony všech hvězd. Z tohoto důvodu a hlavně také z důvodu, že celá akce trvala pouze jeden půlden, se i ta jasně nedostatečná hygienická stránka věci (bordel všude kam se člověk podíval) stala druhořadým problémem (u několikadenních klání bych to však viděl zásadně jinak), který nezabránil skutečnosti, že jsem si celou akci užil. Zde je tedy rozbor účinkujících.

Nedokážu odhadnout kolik do hlavního města nakonec přijelo lidí (někde jsem zaslech, že pětadvacet tisíc), ale tipuji jen o trochu méně než tomu bylo loni v Milovicích. Každopádně už okolo druhé se areál výstaviště proměnil v ten největší kelímkový prasinec, jaký si lze jen vybavit. Do již téměř plného prostoru, připomínajícího vroucí pánev tlakovanou zhora nízko položenými mračny (trochu sprchlo až v průběhu nejhlavnější kapely, ale jinak nic zásadního), přicházím právě okolo druhé hodiny a na pódiu právě končí svoje vystoupení punkové maškary z THE MISFITS. Loučí se jak jinak než po svém, tedy bohorovnou halekačkou, pro metalové fans tentokráte mimořádně známou - „Die Die My Darling“.

Následují němečtí thrashmetaloví klasikové z KREATOR se svým poctivě odehraným setem, kterému bohužel nebyla umožněna zas až taková hlasitost, jaká by této nasupěné hydře slušela. Bylo poznat, že Mille Petrozza svou hudbou doslova dýchá (i když jeho krvežíznivý řev postupem let tak trochu zkorodoval do méně průrazného sýpání). Rovněž Milleho heslovité meziskladbové deklamace, patřící neoddělitelně k  vystoupení Němců, nemohly nikoho překvapit, natož pak rozhodit. Hrálo se zejména z poslední fošny „Hordes Of Chaos“, s odbočkami do historie („Endless Pain“, „Pleasure To Kill“, „Betrayer“, „Violent Revolution“ a „Enemy Of God“) a bylo poznat, že KREATOR svému klasicky střiženému thrashi (oproti experimentálnějším devadesátým letům) tak nějak více věří. Celkově se jednalo ze strany kapely o dobrý koncert, i když nepříliš dlouhý a ani ne moc hlasitý, což bylo nutné přičíst pozici Němců v celkovém programu, která rozhodně nebyla z nejhlavnějších.

Posléze přišel čas na samba brazil agresi v podání bratří Cavalerů. Max sice již po třech skladbách působil lehce unaveně, ale co zanedbal pohybem, to alespoň trochu nahradil svým osvědčeným charizmatem - přikován k mikrofonu (stál tam jako vykřičník) hlasivkami tradičně drtil štěrk. Nebýt však svalovitého kytarového řízka Marka Rizza, který se často chlubil sólo spletenci, a rovněž stabilně výborného Igora, šla by úroveň koncertu o dvě třídy dolu. Po zvukové stránce byli Brazilci dost možná o trochu lepší než KREATOR, přesto musím podotknout, že CAVALERA CONSPIRACY se stylově stále jaksi hledají (konglomerát všeho, kde oba bratři kdy hráli, mě osobně opravdu nestačí) a zatím jim chybí nadstandardně vydařené skladby – došlo tak logicky i na starou dobrou SEPULTURU („Refuse/ Resist“, „Roots Bloody Roots“) a to se hrálo pouhých sedm věcí. Pro mne tedy nakonec nejslabší kapela celé akce.

Ovšem MASTODON, jako reprezentanti moderního metalového pojetí zpoza velké louže, stavícího zejména na brilantní technické práci, do svého vystoupení vlítli pěkně zostra a vsadili spíše na důrazný materiál ze starších alb, než na jemnější a barvitější polohu reprezentovanou jejich posledním kotoučkem „Crack The Skye“. Vystoupení Američanů nechyběly vynikající hráčské výkony a samozřejmá technická propracovanost, ovšem po určité době vyvstaly i u nich nedostatky. Tím největším byla naprostá absence nějaké výrazné skladby, která by dokázala publikum strhnout a nějakým způsobem by se zapsala do paměti. Slabinou byla rovněž vokální stránka strácející se v houštině kytarového a rytmického dovádění. Jejich koncert tedy obsahoval mnoho skvělých jednotlivostí a momentů, které dokázaly řádně zvýšit tep (těžkotonážní riffy a nosné vyhrávky), ale abych mohl říct o některé ten den prezentované skladbě, že z celku nějakým způsobem vyčnívala, to rozhodně ne. Přesto byli atlantští do té doby nejlepší.

Skandinávští „Kabáti“ z IN FLAMES se postupem let vyprofilovali do takřka stoprocentní stadiónové polohy. Jejich hudba je jako dělaná pro strhnutí početné audience ke skákání svolných fans a staví na větší čitelnosti a jasně strukturovaných skladbách, které vrcholí ve výrazných a dobře zapamatovatelných refrénech. Hudba IN FLAMES je, jak známo, v posledních letech spíše orientována na posluchače za Oceánem a již dávno opustila vody uzemněného klasicky evropsky pitoreskního pojetí metalu plného vyhrávek. Naopak u nich dostávají prostor různé podkresy a samply, které umocňují chytlavý potenciál  současné tvorby. A zvláště na koncertech je to všechno znát. Já osobně byl velmi spokojen, i když z vitálního Fridéna nikdy nebude takový lídr jakým je Jonathan Davis. Frontman IN FLAMES bude totiž vždycky působit tak trochu strejčkovským dojmem. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se v Praze Švédové vydali z maxima a publikum jim to bohatě vracelo, takže na tváři vousatého sympaťáka Björna Gelotta byla neustále rozpoznatelná dobrá nálada a spokojenost. Prostě klasická dobře odvedená práce, jakou by se měly prezentovat všechny mainstreamově orientované metalové kapely. Chcete snad vědět co se hrálo? No přece největší hity po trase - od „Reroute The Remain“ po současnost.

To nejlepší však přišlo s úderem sedmé večerní. KORN pro mě před festivalem představovali pouze sázku na jistotu, která mne již s ničím nemůže překvapit. Hlavně tedy díky tomu, že jsem viděl jejich show už několikrát, ale také díky skutečnosti, že jejich poslední řadovku považuji za jasně nejslabší. Ovšem od prvního Fieldyho bouchnutí do lan v úvodní „Blind“ bylo všechno úplně jinak. To co se dělo během těch cca sedmdesáti minut lze nazvat pouze jedním slovem – erupce. Kalifornský buldozer dal s přehledem zapomenout na všechny předchozí účinkující. KORN zkrátka přišli, všechno rozsekali a odešli. Jonathan Davis je nejlepším frontmanem přelomu století a jeho kapela je jasně nejdůležitější hybnou silou v posouvání hlavního proudu metalového žánru posledních dvou dekád. Co ten člověk dokáže ze sebe vydat je naprosto neuvěřitelné, zvlášť když si uvědomíte, že hudba KORN nestojí na nějaké košaté instrumentaci, ale právě hlavně na energickém výkonu Davise. Ten chlap byl v jednom laufu nepřetržitě – protože proslovy ani pauzy mezi songy tihle borci zkrátka nevedou. Ve chvílích, kdy si pár hodin před ním Max Cavalera už tak nějak přemýšlel na pokoncertní joint, Davis v kiltu a s dudama okolo ramen burcoval mnohatisícový dav svým nelidským stenem.

Na tak krátkou dobu odehráli KORN neuvěřitelné množství skladeb, některé si občas zkracovali do jakýchsi medley (když se mihly fragmenty „We Will Rock You“ od QUEEN nebo „One“ od METALLICY, dosáhla teplota pod pódiem doslova bodu varu). Hrál se průřez toho nejlepšího z prvních pěti alb (vynechali jen „Life Is Peachy“) a ještě několik skladeb z novější éry - „Twisted Transistor“ nebo „Oildale“. Vrcholem však byly songy „Got A Life“ (geniální a v podstatě glamová pecka je spolehlivý koncertní životabudič) a „Falling Away From Me“, které doslova strhly mnohatisícový dav. Nemám slov, jedno z nejlepších vystoupení, co jsem v životě kdy viděl.

IRON MAIDEN nezklamali, byť jsem měl v první půli výhrady k výběru skladeb. Abych to dovysvětlil - opravdu mám na koncertech radši jejich klasickou tvorbu z osmdesátých let a ty pomalu se rozjíždějící eposy vrcholící v Gersových renesančních tanečcích na živo příliš nemusím. Bohudík to byla jediná věc, na kterou mohu mít výhrady, i když právě díky ní pro mne znamenal větší zážitek koncert předchozích KORN. Jedinou výjimku mezi dlouhými songy, které ten večer zazněly, vidím ve skvěle vystavěné „The Talisman“ (na opačném pólu se u mne nachází doslova otravná „Dance Of Death“). Bruce i všichni jeho spoluhráči podali naprosto precizní výkony a rovněž zvuk nemohl být lepší. Set byl zaměřen dle předpokladů na poslední album „The Final Frontier“, ze kterého zazněla hned polovina skladeb. Zhruba od půlky koncertu však začalo pozvolné dávkování starých osvědčených klasik jako „The Trooper“, „The Evil That Men Do“ nebo „Fear Of The Dark“. V přídavku posléze povinné klasiky jako „The Number Of The Beast“, „Hallowed By Thy Name“ nebo překvapivě i „Running Free“.

IRON MAIDEN v Praze předvedli absolutně skvělou show, kterou již tradičně obohacovali kulisami. Aktuální byla zejména ta s maketou hvězdného korábu na povrchu Měsíce, ale rovněž i naprosto parádní „kosmický“ Eddie, který vypadal jako nějaká dvanáctimetrová japonská hračka.Celkově mám ze sobotní pražské přehlídky světové metalové špičky, která navíc letos působila jaksi stylově různoroději než loni, velmi dobrý pocit a Sonisphere mne znovu nezklamal – jako jednodenní festival jej řadím na absolutní vrchol hudebních klání v porevoluční České Republice. Těším se za rok a už teď si přeji AC/DC.

Použité fotografie jsou z oficiálních stránek festivalu.