OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po skvělém sociálně/politickém a zároveň současně znějícím albu „American Soldier“ jsem byl velmi zvědav na další pokračování cesty těchto seattleských nezmarů. Novinka „Dedicated To Chaos“ však hlavně zodpovídá jednu podstatnou otázku. QUEENSRŸCHE především ukazují, že již nejsou, co se vlastního hudebního vkusu týče, tou kapelou, jakou před dvaceti lety obdivovali příznivci umělečtěji posazené hardrockové hudby.
S klasicky melodickým hardrockovým pojetím má totiž novinka společného jen opravdu velmi málo. Naopak ukazuje, že srdce party kolem charismatického lídra Geoffa Tatea už tepe pro úplně jiné druhy hudby. Seattleští jsou totiž tou poslední kapelou, která by chtěla setrvávat na místě a přizpůsobovat svůj nový výtvor představám, které od nich čeká valná většina lidí zasažených jejich předchozí tvorbou. Ostatně, v jejich historii už tomu tak bylo několikrát. Nové album je však dalece nejodvážnějším krokem do neznáma, jaký ve své historii QUEENSRŸCHE uskutečnili, ne však krokem nejméně povedeným.
Vůbec nelze říct, že by šlo o nějaký cílený krok, který by měl nadbíhat nejširšímu počtu rockových příznivců. Právě naopak, jde o album, ze kterého je patrné, že si QUEENSRŸCHE prostě hrají přesně to, co je jim momentálně blízké. Přestože slyšitelně vyměkli, vůbec zde nenajdete ani špetku nějakého prvoplánově líbivého materiálu. „Dedicated To Chaos“ vyžaduje hodně pozornosti, jde totiž o eklektický multistylový materiál pojímající prvky jak městského bigbítu, tak atmosférické věci, či skladby zkrášlené takřka jazzovým preludováním. Pokud tuhle pestrou skládanku ochutnáte, rozhodně není jisté, že po své snaze budete odměněni, jedná se totiž o pochod na hodně dlouhou trať. Jde o velmi pestré album, jehož klady vyvstávají hodně pomalu, což je u podobných záležitostí obvyklé.
Paradoxně to budou mít letos úplně nejjednoduší ti, kteří předchozí hudbu QUEENSRŸCHE neznají. Skutečnost, že bývalý kytarista Kelly Gray dnes sedí na producentské židličce, dává vzpomenout na období jejich nejméně úspěšné a dost možná nejméně typické nahrávky „Q2K“ (v tomto období byl právě Kelly Gray členem), byť je letošní novinka jednoznačně barvitější, rozepjatější, zvukově i nástrojově bohatší a celkově tak nějak komplexněji muzikálnější než éra tápání z konce minulého století.
Poslechově hodně náročný materiál, který je na hony vzdálený melodické hardrockové produkci QUEENSRŸCHE z období jejich nejslavnějších alb, to bude mít u jejich skalních příznivců hodně těžké, přestože po muzikantské stránce se jedná znovu o dílo, ke kterému přistupuji bez výhrad a s patřičným respektem. Obdivuji snahu Tateovců o nové věci, na druhou stranu je zde podstatná stránka současného vkusu kapely, který se naprosto míjí s tím, co většina fanoušků chce od nich slyšet.
Problém vidím spíše v tom, že album, které připomíná progresivní výlety Davida Bowieho z devadesátých let (hlavně tedy „Black Tie White Noise“ nebo „1.Outside“), se bude stoprocentně míjet s očekáváními většiny fanoušků a ti jednoduše nebudou mít tu trpělivost do něčeho podobného pronikat. „Dedicated To Chaos“ je o pronikání, o odhalování vrstev, je vším ostatním, jenom ne albem, kde by se daly najít výrazné záchytné body korespondující s jejich melodičtěji pojatou metalovou minulostí - žádné hity, vypalovačky ani příjemně poslouchatelné balady. QUEENSRŸCHE dnes na tohle kašlou, podstatná je muzika a její atmosféra. I to je vlastně velká frajeřina - nahrát něco čemu autor věří, a to i přesto, že je předem více než jasné, že dílo nakonec nebude téměř nikým doceněno.
Už výkop „Get Started“ zahájí hutný garážový riff jak od pozdních PEARL JAM, naopak skladby typu „Hot Spot Junkie“ nebo „Around The World“ připomenou spíše eklektickou polohu irských U2 z doby, kdy se před dvaceti lety snažili najít svůj nový zvukový kabátek a experimentovali s mícháním různých stylů.V atmosférických skladbách jako „Broken“ nebo „Hard Times“ jsou zabudovány zajímavé vsuvky klavíru nebo dechů, které podtrhují fakt, že QUEENSRŸCHE jsou především muzikanty hrajícími to, co v dané době skutečně cítí, nikoliv to, co od nich většina zvědavců očekává. O teskně ponurých a skoro až esoterických skladbách jako jsou právě obě výše zminěné, mohu však s jistotou říct, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co v konečném zúčtování album nabídne. Znovuobjevená náklonnost k „indie“ stylizaci je patrná z každého tónu této multižánrové skládanky a graduje v mohutné suitě „At The Edge“, která představuje díky zajímavým exotickým motivům vrchol celého alba.
Ať už si o výsledku budete tedy myslet cokoliv, tuhle kapelu nelze napadat z žádného zaprodávání se, protože nahrála hodně upřímnou desku, která charakterizuje její momentální muzikantské rozpoložení. Dílo, které rozhodně nemusíte chápat, ale po tom, co mu opravdu dáte čas, jej jen velmi těžko budete soudit. Jsem rád, že jsem vydržel, protože uspokojení se nakonec opravdu dostavilo. Ne příliš typické, ale určitě kvalitní a hodně zajímavé album od QUEENSRŸCHE.
Poslechově hodně náročný a různorodý materiál je stavem současného rozpoložení u QUEENSRŸCHE. Náklonost k multi-stylovému projevu se promítla do současného eklektického materiálu, kde není nouze o razantní městský bigbít ani atmosférické věci obohacované klavírním preludováním nebo jazzovými saxofony. Nejkontroverznější věc v jejich historii.
7,5 / 10
Geoff Tate
- zpěv
Michael Wilton
- kytara
Parker Lundgren
- kytara
Eddie Jackson
- baskytara
Scott Rockenfield
- bicí
1. Get Started
2. Hot Spot Junkie
3. Got It Bad
4. Around The World
5. Higher
6. Retail Therapy
7. At The Edge
8. Broken
9. Hard Times
10. Drive
11. I Believe
12. Luvnu
13. Wot We Do (bonus track)
14. I Take You (bonus track)
15. The Lie (bonus track)
16. Big Noize (bonus track)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 70:25
Produkce: Kelly Gray
Pokud jsem měl před vydáním "American Soldier" QUEENSRYCHE za umělecky mrtvé a ta deska mi za to uštědřila pořádný políček, musím v případě "Dedicated To Chaos" bohužel konstatovat, že Tateovci už zase hnijí pěkně zpátky v hrobě. Novinka totiž obsahuje přesně 4 povedené kousky ("Broken", "Hard Times", "Drive" a "Wot We Do"), což je tedy zpropadeně málo. Zbytek záplatuje jakási jednodušší variace rocku, bigbeatu, grunge a já nevím čeho všeho ještě, v podivně nevzrušivém a bezkrevném zvukovém kabátku. Po beatovém startu úvodní "Get Started" či třebas "Luvnu", ve kterých už chybí jen, aby začal "zpívat" Olda Říha, se člověku až otvírá nůž v kapse. Škoda, přeškoda, ale takhle skutečně ne...
Velmi zaujimave, experimentalne a hlavne odvazne album od tejto legendy. Po prvom vypocuti som si mylsel ze to je snad zart ale po dalsich 4 vypocutiach som zistil ze je tam neskutocne mnozstvo napadov a melodii. Skladby ako Get Started, Got it bad, Hard Times ci Big Noize alebo I Believe ma chytili hned. Pre mna je Dedicatted to Chaos ovela zaujimavejsi ako ich posledne 2 albumy . Hodnotim velmi vysoko aj hlavne kvoli spominanej odvahe kapely natocit nieco take......
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.