Po skvělém sociálně/politickém a zároveň současně znějícím albu „American Soldier“ jsem byl velmi zvědav na další pokračování cesty těchto seattleských nezmarů. Novinka „Dedicated To Chaos“ však hlavně zodpovídá jednu podstatnou otázku. QUEENSRŸCHE především ukazují, že již  nejsou, co se vlastního hudebního vkusu týče, tou kapelou, jakou před dvaceti lety obdivovali příznivci umělečtěji posazené hardrockové hudby.

S klasicky melodickým hardrockovým pojetím má totiž novinka společného jen opravdu velmi málo. Naopak ukazuje, že srdce party kolem charismatického lídra Geoffa Tatea už tepe pro úplně jiné druhy hudby. Seattleští jsou totiž tou poslední kapelou, která by chtěla setrvávat na místě a přizpůsobovat svůj nový výtvor představám, které od nich čeká valná většina lidí zasažených jejich předchozí tvorbou. Ostatně, v jejich historii už tomu tak bylo několikrát. Nové album je však dalece nejodvážnějším krokem do neznáma, jaký ve své historii QUEENSRŸCHE uskutečnili, ne však krokem nejméně povedeným.

Vůbec nelze říct, že by šlo o nějaký cílený krok, který by měl nadbíhat nejširšímu počtu rockových příznivců. Právě naopak, jde o album, ze kterého je patrné, že si QUEENSRŸCHE prostě hrají přesně to, co je jim momentálně blízké. Přestože slyšitelně vyměkli, vůbec zde nenajdete ani špetku nějakého prvoplánově líbivého materiálu. „Dedicated To Chaos“ vyžaduje hodně pozornosti, jde totiž o eklektický multistylový materiál pojímající prvky jak městského bigbítu, tak atmosférické věci, či skladby zkrášlené takřka jazzovým preludováním. Pokud tuhle pestrou skládanku ochutnáte, rozhodně není jisté, že po své snaze budete odměněni, jedná se totiž o pochod na hodně dlouhou trať. Jde o velmi pestré album, jehož klady vyvstávají hodně pomalu, což je u podobných záležitostí obvyklé.

Paradoxně to budou mít letos úplně nejjednoduší ti, kteří předchozí hudbu QUEENSRŸCHE neznají. Skutečnost, že bývalý kytarista Kelly Gray dnes sedí na producentské židličce, dává vzpomenout na období jejich nejméně úspěšné a dost možná nejméně typické nahrávky „Q2K“ (v tomto období byl právě Kelly Gray členem), byť je letošní novinka jednoznačně barvitější, rozepjatější, zvukově i nástrojově bohatší a celkově tak nějak komplexněji muzikálnější než éra tápání z konce minulého století.

Poslechově hodně náročný materiál, který je na hony vzdálený melodické hardrockové produkci QUEENSRŸCHE z období jejich nejslavnějších alb, to bude mít u jejich skalních příznivců hodně těžké, přestože po muzikantské stránce se jedná znovu o dílo, ke kterému přistupuji bez výhrad a s patřičným respektem. Obdivuji  snahu Tateovců o nové věci, na druhou stranu je zde podstatná stránka současného vkusu kapely, který se naprosto míjí s tím, co většina fanoušků chce od nich slyšet.

Problém vidím spíše v tom, že album, které připomíná progresivní výlety Davida Bowieho z devadesátých let (hlavně tedy „Black Tie White Noise“ nebo „1.Outside“), se bude stoprocentně míjet s očekáváními většiny fanoušků a ti jednoduše nebudou mít tu trpělivost do něčeho podobného pronikat. „Dedicated To Chaos“ je o pronikání, o odhalování vrstev, je vším ostatním, jenom ne albem, kde by se daly najít výrazné záchytné body korespondující s jejich melodičtěji pojatou metalovou minulostí - žádné hity, vypalovačky ani příjemně poslouchatelné balady. QUEENSRŸCHE dnes na tohle kašlou, podstatná je muzika a její atmosféra. I to je vlastně velká frajeřina - nahrát něco čemu autor věří, a to i přesto, že je předem více než jasné, že dílo nakonec nebude téměř nikým doceněno.

Už výkop „Get Started“ zahájí hutný garážový riff jak od pozdních PEARL JAM, naopak skladby typu „Hot Spot Junkie“ nebo „Around The World“ připomenou spíše eklektickou polohu irských U2 z doby, kdy se před dvaceti lety snažili najít svůj nový zvukový kabátek a experimentovali s mícháním různých stylů.V atmosférických skladbách jako „Broken“ nebo „Hard Times“ jsou zabudovány zajímavé vsuvky klavíru nebo dechů, které podtrhují fakt, že QUEENSRŸCHE jsou především muzikanty hrajícími to, co v dané době skutečně cítí, nikoliv to, co od nich většina zvědavců očekává. O teskně ponurých a skoro až esoterických skladbách jako jsou právě obě výše zminěné, mohu však s jistotou říct, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co v konečném zúčtování album nabídne. Znovuobjevená náklonnost k „indie“ stylizaci je patrná z každého tónu této multižánrové skládanky a graduje v mohutné suitě „At The Edge“, která představuje díky zajímavým exotickým motivům vrchol celého alba.

Ať už si o výsledku budete tedy myslet cokoliv, tuhle kapelu nelze napadat z žádného zaprodávání se, protože nahrála hodně upřímnou desku, která charakterizuje její momentální muzikantské rozpoložení. Dílo, které rozhodně nemusíte chápat, ale po tom, co mu opravdu dáte čas, jej jen velmi těžko budete soudit. Jsem rád, že jsem vydržel, protože uspokojení se nakonec opravdu dostavilo. Ne příliš typické, ale určitě kvalitní a hodně zajímavé album od QUEENSRŸCHE.