Lepší načasování, než k období, kdy na svět po letech přichází nové album MORBID ANGEL, si Erik Rutan a jeho HATE ETERNAL ani nemohli naplánovat. Je zcela nepodstatné, jak tento pomyslný souboj berou samotní aktéři, vyznavači deathmetalového běsnění z druhé strany pomyslené barikády kapely versus posluchači se však srovnání dokážou ubránit jen velice těžce. Páté album v průběhu dvanácti let neslibuje žádné stylové veletoče ani (diskutabilní) experimenty, nýbrž „jen“ po formální stránce čistou esenci současného smrtícího kovu.

To „jen“ skutečně patří do uvozovek, protože jestli čistá žánrová a nikterak progresivní (ve smyslu hledání zcela nových cest) nahrávka může někdy znamenat málo, tak v mnoha dalších případech je tomu přesně naopak. I u HATE ETERNAL najdeme dost protichůdných názorů. Ty však nepramení pouze v kritice či naopak přijetí konzervativního stylu Erika Rutana, ale v minulosti se rovněž týkaly kontroverzní zvukové stránky jeho nahrávek.

Problém tkvěl hlavně v absenci čitelnější produkce, jež v kombinaci se značně dřevorubeckým pojetím death metalu dávalo nepříliš zřetelný posluchačský zážitek. Troufám si tvrdit, že letošní novinka v tomto směru učinila jistý pokrok. Jestliže v hudebním směřování k žádným výrazným excesům nedochází, průhlednější produkce hlavně oproti předchozí desce „Fury & Flames“ (2008) rozhodně potěší. Ponechává totiž větší prostor soustředit se hlavně na hudbu, která si i tentokráte zaslouží plnou pozornost.

Erik Rutan se v HATE ETERNAL totiž i nadále hodlá věnovat své vizi dokonalé (death)metalové brutality, která však ani na moment nehodlá ztrácet řád a promyšlenost. Zdrcující a zkázonosné riffové rubanice jsou za ta léta už neodmyslitelnou součástí a nejvíce překvapivým na nich zůstává fakt, že to i popáté pořád dokáže dobře fungovat. Zběsilé skladby živené masivní dvoukopákovou artilerií jsou pro Rutana dokonalým jevištěm, na kterém se takříkajíc může naplno předvést. Ani na moment však nad tímto chaotickým propletencem neztrácí kontrolu. Naopak si jej labužnicky vychutnává, jednotlivé exponované momenty nechává dojít až do samé krajnosti, aby pak s jistotou starého mazáka zaskočil příhodným chorobným sólem anebo nějakou jinou osvědčenou fintou, která prostě poslouží stále stejně dobře.

Čistě subjektivně určitý pokrok oproti předchozím nahrávkám cítím v přítomnosti jistých, jen těžce sdělitelných pocitů, pramenících ze značné sevřenosti celé nahrávky. Ano, toto bylo možno registrovat i na starších albech, ale na „Phoenix Amongst The Ashes“ se dostavuje veliká spokojenost nad zdokonalením soužití dvojice ve složení hrubý death metal a stísněná atmosféra. Vrchol této snahy představuje titulní skladba, nabízející přehršle materiálu k diplomové práci na téma „moderní death metal a jeho pevné kořeny v (dávné) minulosti“. Na téměř šestimutové ploše dostaneme poctivé dávky svěžího smrtícího kovu (ač to zní jakkoli paradoxně), sypačkových tajfunů a zároveň i valivých temp a jako bonus pak táhlé heroické sólo.

Závěrečný marš „The Fire Of Ressurection“ je pak ještě výraznějším vybočením z jinak pevné ideologické linie alba. Pomalejší kompozice plná výrazných melodií (včetně ústředního riffu) je velice důstojným zakončením této (tradičně) nabušené desky.

Vrátím-li se k prvnímu odstavci této recenze, tak za sebe říkám, že mám o vítězi tohoto souboje naprosto jasno. K udržení prstu na tepu doby si Erik Rutan nemusí vypomáhat výpůjčkami ze zaprášených archivů industriálního metalu. Volí přesně opačný přístup a zdokonaluje svoje nejsilnější stránky. „Phoenix Amongst The Ashes“ je, stejně tak jako čtyři předchozí alba HATE ETERNAL, po čertech ortodoxní deathmetalovou nahrávkou, ale zároveň i nahrávkou nabízející výbornou kvalitu, a to bez jakýchkoliv kompromisů!