OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V polovině devadesátých let byli W.A.S.P. v podstatě odepsanou kapelou, a to navzdory skutečnosti, že koncept „The Crimson Idol“ u metalových fanoušků celkem zabodoval. Palubu kapely však postupem let začali opouštět všichni členové, samozřejmě až na kapitána Blackieho Lawlesse, který v době „Still Not Black Enough“ zde zůstal prakticky sám. Z tohoto důvodu je výše zmíněné album z pětadevadesátého chápáno spíše jako jeho sólový projekt.
V té době by si na skomírající glammetalovou legendu nevsadil halíř ani ten největší optimista. Což o to, špatná alba oni do té doby neměli, ale hlavně velmi sporadické a zvlášť nepříliš živelné koncerty jim rozhodně dobrou reputaci nedělaly. Sám Blackie měl tehdy svých trablů dost – alkoholová závislost šla ruku v ruce s veškerým tím bincem v osobním životě, takže se asi pět let hodně pochybovalo, jestli vůbec nějací W.A.S.P. ještě existují.
Obrat přišel na sklonku šestadevadesátého, kdy se do kapely vrátil jeho bývalý dlouholetý kumpán Chris Holmes, se kterým Blackie zažil nejlepší časy prvních čtyř řadovek. Chuť do nové práce a hlavně zcela nový přístup k vlastní tvorbě, silně ovlivněný novodobými temnými monstry (MARILYN MANSON, NINE INCH NAILS, KORN…), znamenal velký návrat na scénu. Album „Kill, Fuck, Die“ ovlivněné ponurou industriální scénou a následné turné, na kterém zmíněnou dvojici doprovázel fungl nový tandem rytmické sekce Duda / Howland, lze i s odstupem času brát jako éru znovuzrození a nejdivočejší kapitolu v kariéře W.A.S.P.. Živák „Double Live Assassins“ myslím dost dobře rekapituluje tohle plodné a excentrické období.
Na ploše necelých dvou hodin je zde zachycen záznam tehdejší krvelačné show, která večer co večer překračovala veškerá tabu dosud na pódiích viděná, a to takovým způsobem, že i Lemmy Kilmister, jehož MOTÖRHEAD, se kterými byl celý podnik zahájen, se o W.A.S.P. brzy vyjadřoval, jako o té nejodpornější kapele jakou kdy zažil, a posléze z celého turné dost znechuceně vycouval. Vždyť kdo by měl náturu jen kvůli show podstoupit proces rozčtvrcování nemocných a zfetovaných podsvinčat motorovou pilou?
Protesty ochránců zvířat na sebe logicky nenechaly dlouho čekat, ale Blackie, vědom si nesporného „shock“ efektu, který k jeho koncertům přitáhne pozornost médií, pokračoval i přes desítky žalob dál – kusy vepřového tak dál vesele lítaly mezi fanoušky. Spekulace o Blackieho duševním zdraví nebyly tehdy vůbec od věci. Všichni fanoušci a pamětníci zlaté éry W.A.S.P., kteří v polovině osmdesátých let zažili jejich nablýskanou show s nahými dívkami v řetězech a krvelačnou torturou drůbeže, byli doslova zaskočeni zvukovou moderností a navyšující se brutalitou koncertů, s jakou se poměrně odepisovaná kapela vrátila do popředí.
Celá show byla koncipovaná jako průřez toho nejlepšího z patnáctileté kariéry W.A.S.P., přičemž letité tutovky byly občerstvovány temnými chóry z posledního řadového alba. A právě songy z „Kill, Fuck, Die“ umocnily děsivost celého zvukového záznamu, který se stal prakticky dech beroucí ukázkou (čert vem studiové dotáčky) divoké heavymetalové show, nemálo ovlivněné jedovatou abstrakcí blížícího se konce milénia. Zkrátka a dobře, klasika byla oděna do moderního zvukového kabátku a opatřena dravějším feelingem.
Jistoty typu „I Wanna Be Somebody“ , „L.O.V.E. Machine“, „Wild Child“ nebo „The Headless Children“ jsou zde provzdušňovány zvrácenými vizemi havraního šílence – „Killahead“, „Kill Your Pretty Face“, „Little Death“ nebo „The Horror“. Za ty roky jsem zkrátka objevil jen málo živých alb, které by mě dokázaly pohltit právě takovým způsobem jako se to povedlo této černočerné dvojhlavé Gorgoně Medúze. Mocný koncert!
Mezi heavymetalovými živáky devadesátých let je právě "Double Live Assassins" smrtící černočerná dvojhlavá Gorgona Medúza.
Blackie Lawless
- zpěv, kytara
Chris Holmes
- kytara
Mike Duda
- baskytara
Stet Howland
- bicí
1. The Medley - On Your Knees, I Don´t Need No Doctor, Hellion, Chainsaw Charlie
2. Wild Child
3. Animal (Fuck Like A Beast)
4. L.O.V.E. Machine
5. Killahead
6. I Wanna Be Somebody
7. U
8. The Real Me
9. Kill Your Pretty Face
10. The Horror
11. Blind In Texas
12. The Headless Children
13. The Idol
14. The Crimson Idol Medley
15. Little Death
16. Mean Man
17. Rock and Roll To Death
Golgotha (2015)
Babylon (2009)
Dominator (2007)
The Neon God: Part 2 - The Demise (2004)
The Neon God: Part 1 - The Rise (2004)
Dying For The World (2002)
Unholy Terror (2001)
The Sting (Live) (2000)
The Best Of The Best: 1984-2000 (Best Of) (2000)
Helldorado (1999)
Double Live Assassins (Live) (1998)
K.F.D. (1997)
Still Not Black Enough (1995)
First Blood ... Last Cuts (Best Of) (1993)
The Crimson Idol (1992)
The Headless Children (1989)
Live ... In The Raw (Live) (1987)
Inside The Electric Circus (1986)
The Last Command (1985)
W.A.S.P. (1984)
Vydáno: 1998
Vydavatel: Capitol
Stopáž: 1:41:30
Produkce: Blackie Lawless
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.