Těsně před poslední třetinou každoroční josefovské fiesty to ráno vypadalo na pěkně promočený den, ale nakonec se počasí v průběhu dopoledne umoudřilo, dokonce bych řekl, že se ve výsledku jednalo o den nejvíce zalitý horkým letním sluncem. Přejděme tedy ke kapelám. Deset let fungující BLOOD RED THRONE pod taktovou okovaného vokalisty Osvalda Egelanda poměrně slušně uchopili deathmetalový žánr a svůj úkol ranního probuzení při pohárku kávy splnili více než dobře. Důkazem toho, že jejich show nebyla jen časnou vatou v sobotním programu, budiž skutečnost, že jejich poslední zářez „Brutalitarian Regime“ se mi momentálně povaluje na okraji stolu.

Na A PALE HORSE NAMED DEATH jsem se těšil celkem dost a vlastně tato kapela byla hlavím důvodem, proč jsem si v sobotu přivstal. Trošku výraznější žánrová změna v programu na počátku posledního podmračeného dne naprosto sedla svoji náladou k šedým mrakům, které se proháněli nad Josefovskou pevností. Hutná porce grunge metalu připomínající tvrdší tvář ALICE IN CHAINS se silnou příměsí doomu a stoneru, vedená sympatickým tloustnoucím pořízkem Salem Abruscatem (TYPE O NEGATIVE) u mikrofonu a kytary, se o publikum opřela uvolněným setem, kde mezi skladbami padaly košilaté vtípky a dobrou náladu mě kazili asi jen nevyvážené kytary a na můj vkus trochu víc vytažený vokál.

Mladý deathmetalový dorost TRIGGER THE BLOODSHED patřil k těm kapelám, do kterých jsem vkládal velké očekávání. Před třemi lety mě zaujali jako předkapela CRYPTOPSY, byl jsem tedy zvědav, jak velký kus cesty od té doby ušli. Bohužel zklamali. Ačkoliv se skupina jala úřadovat na velké scéně s vervou a zápalem, jaký jsem u nich dříve neznal, jejich set u mě nenašel mnoho sympatií. Možnou vinu vidím v chybějící rytmické kytaře, která by zahušťovala jejich sound. Ten byl ve srovnání s jakoukoliv jinou deathmetalovou kapelou na festu řídký a neprůrazný.

ABSU byli obrovský zážitek. V super rychlém tempu zahraný thrash/black působil naprosto drtivým způsobem. Podívinské trio dirigoval pro věc velmi zapálený bubeník, který spolu s nepolevujícími sypačkami zvládal i správný blackový skřehot, a mezi skladbami pak publiku se zdviženým prstem ve vší vážnosti vysvětloval svoje temné poselství. Kapela měla dokonalý, velmi syrový zvuk a svůj set odehrála instrumentálně prvotřídně. Celé to znělo srozumitelně, sebejistě a profesionálně. Kolegové SATYRICON či MAYHEM mohli pouze tiše závidět. 

Vystoupení SEVENTH VOID (kapela dvou bývalých členů TYPE O NEGATIVE) se neslo ve stoner/doom metalovém duchu, který místy nezapřel inspiraci hvězdami DOWN, bohužel však nedosahovalo natolik kvalitního provedení. Po třetí skladbě zněli Američané zejména díky nedokonalému zpěvu dost utahaně. Dle mého jedna z kapel, která kdyby v Josefově nehrála, tak by se nic nestalo.

Francouzi DAGOBA opět nepřijeli včas (tuším, že letos jako jediní) a jelikož se jedná o neuvěřitelné třetí ozevlování takto prestižní akce za sebou, divil bych se, kdyby se je pořádající agentura Obscure v budoucnu vůbec ještě snažila kontaktovat.

Víte, jak to chodí, když má člověk velká očekávání. Málokdy se vyplní. Na KVELERTAK jsem se opravdu těšil. Kapela nastoupila a dle očekávání bez okolků rozběhla svůj nadupaný „black-punk-mastodon“ styl, ale po pár minutách zjišťuji, že to se mnou nic nedělá. Tlačili na pilu ve třech kytarách, frontman řval a mával řepou o sto šest, ale mne to prostě nějak ne a ne strhnout. Chyběly zapamatovatelné výrazné pasáže, které by tu nepolevující hoblovací masu korunovaly. Takto si pamatuji jen hluk a stále stejně se opakující řev, kterého jsem měl po půl hodině tak akorát. Škoda. Doporučil bych kapele poohlédnout se po kvalitnějším zpěvákovi.

Viděl jsem na jednom páru, kde slečna měla tričko TEXTURES a chlapec tričko CYNIC předorgasmický výraz. Spěchali. Ne proto, aby nechali splynout svá těla v jedno, ale proto, aby zažili něco opravdu, ale opravdu nevšedního při vystoupení EXIVIOUS. Já jejich napjaté očekávání sdílel. Když jsem se z fotokoridoru podíval do publika, viděl jsem stovky poslintávajícíh bubeníků, kytaristů i basáků. A nebylo se čemu divit. Profesoři z EXIVIOUS těžce vyučovali v tom, co to znamená progresivní kytarová hudba. Ještě před pár dny bych kolonce fusion metal nedokázal jednoznačně přiřadit žádnou skupinu, nyní bych neváhal. EXIVIOUS se postarali o jeden z nejzajímavějších setů, který jsem na letošním Brutalu slyšel. Výtečně proaranžované instrumentálky neměli tendenci nudit a dali vyniknout jedněm z nejlepších hudebních výkonů na festivalu.

EXIVIOUS je možné brát v tomhle reportu také jako názornou ukázku neoddiskutovatelné skutečnosti, že co posluchač, to jiný pohled na věc, jiné priority při hledání té pravé hudební chuti. Já osobně Ripovu názoru rozumím (vždyť je to muzikant, navíc ho znám), ale pro mne tahle kapela představovala naprosté koncertní dno celých tří dní. Jejich set úplně popíral filosofii rockových vystoupení. Veřejná předváděčka pro přihlížející muzikanty, tak bych to spíše nazval.

Za to SKYFORGER mají zcela jinou koncepci. Svoji folkmetalovou produkci obalují do huňatých kožešin a pohádkových oděvů. Vyrácháni v korbelech s pivem a se severskou vehemencí, jali se dobývat fanoušky. Lotyšští sází spíše než na metal, na melodické hospodské popěvky doprovázené lidovými nástroji, které stavějí na hodně obhroublém rocku. Už svým historickým zjevem působili jako vizuálně vděčné zpestření sobotního programu.

Jsem rád, že povedený albový návrat FORBIDDEN nezůstal organizátory Brutalu přehlížen, a tak jsme s jejich koncertem dostali pořádnou porci prvotřídního Bay Area soundu. Oproti EXODUS byli sice FORBIDDEN v určité nevýhodě, co se týče odpoledního času, ale i tak zvládli svou úlohu velmi dobře. Výtečně šlapají metalový old school sice totálně neohromil, ale rozhodně nemálo potěšil. A jejich repertoár? Jak jinak než kombinace starého („Chalice Of Blood“, „Twisted Into Form“ a zejména famózní šleha „Through Eyes Of Glass“) s novým („Forsaken At The Gates“ a „Omega Wave“). Kritikou oceňované album „Distortion“ - zcela vynecháno!

Krví pocákaní Španělé HAEMORRHAGE nabídly již tradičně bohatou porci patologického gore grindu, při které nešetřili umělou krví. Ke slovu se dostala i kanibalská gastroshow při pojídání umělé nohy a spousta dalších perverzních dobarvovánek jejich setu, který měl jediný účel. Pobavit a nebrat se při tom moc vážně.

GENITORTURERS coby jakási hříčka přírody a naprosto nezvyklá akvizice na soupisce festivalu extrémní hudby mohli pouze překvapit. Sice nešlo o nic objevného, ale jejich přímočarý elektronikou lehce podmázlí rock mne rozhodně neurážel. Řada skladeb (zejména pak „Sin City“) mne dokonce bavila a maškary, hudebně i vizuálně čerpající, jak z odkazu kapel typu WHITE ZOMBIE a MARILYN MANSON, tak losangeleské hairmetalové scény osmdesátých let, patřily z mého pohledu k těm povedenějším učinkujícím v průběhu sobotního dne. Zkrátka takové malé nenáročné zpestření (oddychovka).

BLOOD FOR BLOOD se pokusili zvednout zástavu hardcoru. V jejich sestavě úřaduje krátkovlasý blonďák s ostrým výrazem, který trochu připomíná Billyho Graziadeie z BIOHAZARD. Při bližším zkoumání zjišťuji, že to je skutečně on a nutno podotknout, že je to to nejzajímavější na celé kapele. Jinak působí tvorba bostonských trochu těžkopádně a neživotaschopně.

VADER nezklamali a vlastně ani nenadchli. Stabilní porce death metalu, v našich končinách velmi dobře prověřeného a zabydleného. Poláci tradičně uctili své velké vzory SLAYER a BLACK SABBATH předělávkou.

Redakční Brutal Assault tým tahal sirky o to, kdo vám napíše něco o TURISAS, neboť se k nim dobrovolně nechtěl přihlásit nikdo. Prohrál jsem. Druhá kapela, která v neděli prezentovala melodický metal s maškarními doplňky, se silně hospodským aroma, si mé srdce sice nedobyla navzdory krásné akordeonistce, nicméně se mi zdálo, že si TURISAS koupili coby sbor minimálně několik prvních řad diváků. Jejich melodické refrény s nimi poctivě halekalo mnoho stovek lidí nalepených na zábranách. Hudebně absolutně mimo můj vkus, vizuálně zcela jistě vděčné a více bych se v tom raději nepatlal.

CRYPTOPSY se postarali o jeden z nejpřísnějších deathmetalových setů, které jsem kdy viděl a svorně zametli s každou žánrově spřízněnou kapelou na festivalu (poznámka pro kolegu Straye: včetně MORBID ANGEL!). Klubový koncert ve mně zdaleka nezanechal tak silný dojem jako masakr, který předvedli na Brutalu. Tvrdost, které by mohli konkurovat jen diamantové hroty, přesnost v rytmice, kterou by kanaďanům mohli závidět i švýcarští hodináři.  V mých očích ještě relativní novic Matt McGachy si dokázal zjednat na scéně pořádek a velké pódium ovládl na jedničku, v sestavě se představil i nový baskytarista, který po boku mistra Mouniera za bicí soupravou jednoznačně dokázal zmuchlat a odhodit všechny death metalové kapely před nimi. Další Kanaďané KATAKLYSM, hrající více jak čtyři hodiny po montrealských, na mě po tomto setu působili jako nekoordinovaná banda školáků.

S tvorbou AS I LAY DYING jsem se detailněji seznámil až zde v Jaroměři, a i přestože se mi celá ta metalcoreová mánie posledních pěti let doslova hnusí, musím říct, že jejich koncert měl vše potřebné, co úderné a moderní vystoupení mít má. Výtečný zvuk, skvělé hráčské výkony, dobrá vitální image, neustálý pohyb po pódiu, i agresivní songy opatřené častokrát nějakým tím náznakem melodie, která zaplaťpánbůh nebyla vyloženě blbá. Pro mne rozhodně jedna z pěti nejlepších kapel posledního dne festivalu.

ANATHEMA se již dávno vyprofilovala z pozice toporně zasmušilé doometalové kapely v těleso inklinující k vzdušnému melancholickému rocku, který však neztrácí soudnost a nabízí songy s hlavou a patou (tedy někam směřující), nikoliv striktně mátožné  výlevy pocitovosti. Abych pravdu řekl, viděl jsem tuto kapelu poprvé, a ani si nedokážu představit, že někdy hrála v klubech nebo na malých pódiích. Zkrátka na mne působili jako profesionální stadiónovka, která si bere plnými hrstěmi z britské kytarové scény posledních let. Nazval bych je lehoulince kytarovějšími spřízněnci slavných COLDPLAY, pro které byly hlavním předmětem zájmu zejména silné songy a až po nich nějaká ta atmosféra. Tohle mají totiž mnozí náladotvůrci metalové scény hodně často ve zvyku prohazovat. Je hezké vytvořit vystoupením atmosféru, ale prazákladem je vždy kvalitní jednotlivý song. pro mne jeden z vrcholů nejen sobotního večera.

Co jiného čekat od SEPULTURY, než zopáknutí starého osvědčeného a povinné přidání několika položek z nové desky „Kairos“? Dělo se přesně tak. Velmi rutinní set odměněný obrovskou návštěvností nemohl tudíž nikoho překvapit, takže pěkně od zadu obligátní ťukec - „Roots Bloody Roots“, „Territory“, „Inner Self“, „Escape To the Void“ a mnoho jiných. Dobrý výkon, ale nemůžu si pomoc, ta druhá kytara (zvláště na velkém pódiu) zatraceně chybí.

Současný band pravěkého nestora Toma Gabriela Fischera TRIPTYKON mne na živo doslova uhranul. A sice, jak svou minimalistickou skicou, tak i sugestivně temnou atmosférou. Tam kde se mnozí snaživci nastartovaně pachtí, jemu stačí sázet pár minut jeden houpavý motiv, doprovázet jej pořád dokola jednou větou a všem pod pódiem běhá mráz po zádech. Zvlášť když druhý kytarista často pouštěl nad Fischerovi riffy doslova meluzínu. Bylo poznat, že jej to v obležení mlaďochů hodně baví, takže vystoupení (překvapivě krátké), které kombinovalo pár skladeb z jejich debutu s prastarou klasikou od CELTIC FROST (např. „Cyrcle Of The Tyrants“), mělo v sobě veškerou mrazivost zašlých dřevně metalových časů. TRIPTYKON mne z nahrávky před rokem nezaujali, ale živě to letos bylo něco zcela jiného. Toď je však ve výsledku z velmi zdařilého ročníku festivalu Brutal Assault vše.

Text: RIP, Rudi, Stray, Sicky
Fotografie: RIP

Článek v původním znění, neprošel redakční korekcí.

Více fotek z Brutal Assaultu najdete tady.