Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenávidím prívlastok „nenávidení alebo milovaní“. Pre Američanov TRIVIUM však krásne sedí. Už svojím druhým albumom „Ascendancy“ (prvým pre veľké vydavateľstvo Roadrunner) rozprúdili vášne medzi „die-hard-true-oldchool“ metalistami a mladšími nadšencami všetkého nového. Od spomínaného albumu sa s TRIVIUM tiahne menší problém. Majú ambíciu uspokojiť obe skupiny a na striedačku sa o to svojimi albumami pokúšajú.
Oproti tri roky starému „Shogun“, kde sa METALLICA stretávala s IRON MAIDEN, sa novinka „In Waves“ vracia skorej ku metalcoreovému štýlu z „Ascendancy“. Fanúšik neznalý kompletnej diskografie týchto mladíkov ale nejakú zásadnú zmenu nespozoruje. Základnými ingredienciami mladíkov z Floridy sú už od nepamäti hetfieldovský spev, maidenovské melódie, sóla MEGADETH, riffy AT THE GATES a agresia SLAYER.
Po prvom vypočutí viac ako hodinovej nahrávky (vrátane bonusových skladieb) v hlave uviazne jedine revaný názov titulného singlu, ktorého neustále opakovanie priam nabáda poslucháča k samovražde. Album ako celok pri tom nie je úplne zlý. Po ďalších vypočutiach sa objavuje viacero záchytných bodov, napríklad skladby „Build To Fall“, „Watch The World Burn“ alebo „A Grey So Dark“ sa ukážu ako schopné hitovky.
Spoznávanie nahrávky sa však z ničoho nič končí vo vzduchoprázdne. „In Waves“, podobne ako animovaná postavička, ktorá práve spozorovala stratu pôdy pod nohami, padá do krabice s nálepkou „ľahký nadpriemer“.
Potrebujú TRIVIUM návrat k ešte viac 80´s-thrash-retro polohe z „Šogúna“, ako hrajú teraz? Nie. Problém „In Waves“ je v kombinácii nedostatku silných nápadov a hlavne neúnosnej stopáže. Čo na albume irituje najviac, je Heafyho hardcoreový vokál, veď napríklad taká „Chaos Reigns“ sa stáva absolútne nepočúvateľnou. Melodická (síce mimoriadne hetfieldovská, ale prijateľná) poloha tomuto 25-ročnému(!) chlapovi sedí ďaleko viac.
Každá kapela má svoj nárok na oddychový čas, TRIVIUM sa zrejme potrebujú lepšie zohrať s novým bubeníkom Nickom Augustom, ktorý nahradil Travisa Smitha na turné k poslednej doske. V konečnom dôsledku si onen oddychový čas TRIVIUM vziať môžu, široká verejnosť má stále k dispozícii niekoľko ich podarených nahrávok z minulosti. Keď si naľavo spočítate počet albumov a uvedomíte, koľko majú hlavní protagonisti rokov, pravdepodobne sa neubránite uznanlivému pokynutiu hlavou.
1. Capsizing The Sea
2. In Waves
3. Inception Of The End
4. Dusk Dismantled
5. Watch the World Burn
6. Black
7. A Skyline's Severance
8. Ensnare The Sun (bonus)
9. Built To Fall
10. Caustic Are The Ties That Bind
11. Forsake Not The Dream
12. Drowning In Slow Motion (bonus)
13. A Grey So Dark (bonus)
14. Chaos Reigns
15. Of All These Yesterdays
16. Leaving This World Behind
17. Shattering The Skies Above (bonus)
18. Slave New World (SEPULTURA cover) (bonus)
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.