OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhé dlouhohrající album, kterému předcházel výborný split s krajany z UFOMAMMUT a plánované turné, v němž instrumentální experimentátoři na poli sludge metalu a ambientu, římané LENTO, zavítají i do naší země. To vše je dobrým důvodem k tomu, abych napsal několik řádek o hypnotickém albu „Icon“, které Italové tento rok porodili. Temné relaxační ambientní plochy, které vás uvedou do světa této desky, působí jako zlověstné mlhy na blatech v románu Pes baskervilský. Ponuré zlověstné plíživé zvuky často vzbuzují dojem, že se stane něco zlého a tato atmosféra se téměř hmatatelně obtáčí kolem alba „Icon“ stejně jako had po obvodu Aeskulapovy hole.
Jindy mám při poslechu pocit, jakoby někdo vyextrahoval atmosféru z městečka Twin Peaks a nalil ji do skladeb těchto špagetožroutů. Špinavé skřípavé pazvuky hnojí živnou půdu pro kytarové motivy, jež se vynořují a zase potápějí a obarvují celý materiál bizarními odstíny. Chvilkami lesklé riffy s metalovým důrazem vyplavují veškerou nečistotu a vystavují na odiv své nablýskané hutné kytarové hroty. LENTO jakoby se na novince více našli a přestali pošilhávat po okolí. Je více než znatelné, že inspirační zdroje začali hledat v sobě samých a díky tomu je „Icon“ osobitější a zahloubanější než jeho předchůdce. Pro mne jedno z nejdotaženějších a nejcharismatičtějších žánrových alb na poli instrumentální tvrdě kytarové hudby.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.