OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třicet let je myslím dost dlouhá doba na to, aby se nad ní jen tak mávlo rukou. Možná i Rolf Kasparek (a tím pádem i samotní RUNNING WILD) si to myslí, každopádně jeho poslední činy o tom nic takového nevypovídají. A i kdybych třeba nakrásně pominul praktickou nečinnost kapely od posledního alba „Rogues En Vogue“ (2005), která tudíž prakticky celých posledních šest let ani nic nenahrávala, ani nekoncertovala (tedy s výjimkou právě prezentovaného vystoupení), nemůžu jednoduše jen tak přejít fakt, že dlouho prezentované a dlouho vyčkávané živé DVD s výmluvným názvem „The Final Jolly Roger“ je v tomhle směru jen velmi slabou náplastí pro všechny ty, jichž se odchod téhle kapely z prken, která znamenají svět, alespoň trochu (v dobrém) dotknul.
Ono totiž téměř dva roky čekat na DVD, na němž jsou slibovány hory doly, aby pak člověk obdržel prakticky jen koncertní záznam bez dalších za zmínku stojících bonusů (ani velmi drobné ústřižky z minulosti, ani rozsáhlý rozhovor vedený s Rolfem v jeho rodné němčině, jemuž zkrátka a dobře pořádně nerozumím, za takové rozhodně nepovažuji), to skutečně předmětnému počinu na úctě nepřidá. Technické problémy, které výrobu DVD potkaly, a které znamenaly ztráty důležitých audio dat ze zaznamenaného koncertu (takže se pak údajně muselo nutně improvizovat), by člověk ještě pochopil, ale ten zbytek už ne. Vždyť to proboha má být o oněch neustále omílaných třiceti letech a ne snad jen o jednom jediném koncertu, byť při významné příležitosti.
Nicméně je to bohužel tak. Poslední rozloučení RUNNING WILD rovná se prakticky pouhopouhému, byť velmi solidně provedenému záznamu jejich zhruba hodinu a půl čistého času trvajícího vystoupení ve Wackenu v roce 2009, když navíc původně byly slibovány hodiny dvě. To vše ve světle devět let starého živého alba „Live“, jež přineslo ve stejném CD/DVD formátu prakticky totéž. Samozřejmě, lišil se výběr skladeb (zde je přesně takový, jak si jej fanoušci na domovských stránkách kapely odhlasovali, takže k němu snad ani není co dodávat – osobně mě potěšila „Black Hand Inn“, „The Battle Of Waterloo“ či „Whirlwind“, zatímco například k již napotřetí živě prezentované „Purgatory“ již nemám slov), a lišili se i muzikanti, kteří ten který koncert s Rolfem a Matthiasem Liebetruthem (bicí) absolvovali. Ve Wackenu to konkrétně byl suverénní baskytarista Jan S. Eckert, zapůjčený jen pro tuto jedinou show z MASTERPLAN, a druhý kytarista Peter Jordan (alias PJ, spolupracující dodnes s Rolfem na jeho dalších projektech), po většinu času ostřížím zrakem sledující každý pohyb svých prstů na kytarovém hmatníku.
Podobně rozčarovaný jsem i z Rolfovy komunikace kompletně v němčině. Pokud se totiž v publiku nacházel někdo, kdo neuměl německy (jakože určitě ano a ne v zrovna zanedbatelném počtu), určitě z ní nebyl právě nadšený. Navíc když už pirátský kapitán v závěru děkoval všem fanouškům za všechno v oněch třiceti uběhlých letech, určitě měl alespoň pro tento okamžik zvolit angličtinu, protože vzpomínané desky a cédéčka si stoprocentně nekupovali a neposlouchali jen Němci. Alespoň, že sedmdesátitisícové wackenské hlediště plné šavlí a háků místo rukou si ničím z toho nenechalo samotný koncertní zážitek zkazit a i přes silný déšť, který se spustil od „The Battle Of Waterloo“, vytvořilo atmosféru, která, jak zřejmo, jako jedna z mála celé té původní myšlence skutečně odpovídala.
Kdybych já byl Rolf Kasparek a rozhodl bych se udělat tlustou čáru za svou životní kapitolou, asi bych se snažil být poněkud vynalézavějším.
6 / 10
Rock'n'Rolf
- zpěv, kytara
Peter Jordan
- kytara
Jan S. Eckert
- baskytara
Matthias Liebetruth
- bicí
1. Intro
2. Port Royal
3. Bad To The Bone
4. Riding The Storm
5. Soulless
6. Prisoner Of Our Time
7. Black Hand Inn
8. Purgatory
9. The Battle Of Waterloo
10. Der Kaltverformer
11. Raging Fire
12. Whirlwind
13. Tortuga Bay
14. Branded And Exiled
15. Raise Your Fist
16. Conquistadores
17. Under Jolly Roger
Blood On Blood (2021)
Crossing The Blades (EP) (2019)
Rapid Foray (2016)
Resilient (2013)
Shadowmaker (2012)
The Final Jolly Roger (DVD/2CD) (2011)
Rogues En Vogue (2005)
20 Years In History (2003)
Live (2002)
The Brotherhood (2002)
Victory (1999)
The Rivalry (1998)
Masquerade (1995)
Black Hand Inn (1994)
Pile Of Skulls (1992)
The First Years Of Piracy (The Best Of) (1991)
Blazon Stone (1991)
Wild Animal (EP) (1990)
Death Or Glory (1989)
Port Royal (1988)
Ready For Boarding (Live) (1988)
Under Jolly Roger (1987)
Branded And Exiled (1985)
Gates To Purgatory (1984)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Golden Core/ZYX
Stopáž: 171 min.
RUNNING WILD - The Final Jolly Roger (DVD/CD)
Bonusy:
bootlegy, rozhovor.
Obraz: 16:9
Zvuk: Stereo 2.0
Nahráno: živě "Wacken Open Air", 30. července 2009
Musim tiez napisat ,ze rozlucka s kapelou co naozaj koncom 8Otych rokov naozay cosi znamenala bych si predstavoval trosku inac.Rolf mal skoncit ohodne skor!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.