OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podzimní emise nového řadového alba bývalého frontmana amerických hardrockerů SKID ROW se sice dostala na trh tak nějak nenápadně, ale rozhodně z ní mám velmi dobrý pocit. Kopající a vřeštící divočák, coby bývalý elitář americké Hard´n´Heavy scény přelomu osmdesátých a devadesátých let, konečně předložil nahrávku, která se kvalitativně blíží úspěšným prvním albům jeho dřívější kapely.
Jakoby chtěl dát jasně najevo, že ta dlouhá léta plácání se na místě, lemovaná spíše účinkováním v nejrůznějších muzikálech (nic proti), ale rovněž vystupováním v obskurních reality show (to už je slabší), jsou již minulostí. Ostatně, takového pěveckého talentu by byla obrovská škoda, zvlášť když vím, jak skvělá alba se SKID ROW před dvaceti lety nazpíval. Nové nahrávce hodně pomohlo angažování mladého devatenáctiletého kytaristy Nicka Sterlinga, který svým herním projevem i skladatelským vkladem blonďatého ďábla pořádně nakopnul.
„Kicking And Screaming“ má všechny atributy moderně znějícího hardrockového díla s nemalým množstvím silných písní. Nástup je doslova fantastický, takže dost připomíná skidrowácký powermetalový majstrštyk „Slave To The Grind“. Úvodní titulní song, stejně jako třetí „Tunnelvision“ a čtvrtá „Dance On Your Grave“duní pod nánosem hutných kytarových riffů a bleskových Sterlingových vyhrávek, nad kterými stoupá vyhlášená Bachova siréna do neskutečných dálav.
Dvojka „My Own Worst Enemy“ je zas svižnou rockovou vypalovačkou s nemalými hitovými ambicemi. Stejně tak pátá „Caught In A Dream“ má chytlavosti na rozdávání, takže jde zřejmě o jeden ze stěžejních momentů celého alba, kde se, kromě vždy hlasově perfektního Bacha, blýskne již výše zmíněný kotzenovsko-gilbertovský talent. Do této chvíle střídá jeden lepší moment druhý, a tak zářím spokojeností.
Důrazné věci z druhé půle, jako „Dirty Power“, „Live The Life“ nebo zejména „One Good Reason“, vrací po několika lehce fádnějších skladbách uprostřed nahrávce ten správně natlakovaný říz. Jsou zde ovšem i tři balady – „I´m Alive“, „Dream Forever“ a „Wishin´“, které mají sice do vyhlášených generačních čísel SKID ROW (z před dvaceti let) pořád trochu daleko, přesto však nejde o nějaké zbytečné a unylé cajdáčky. Naopak, všechny si udržují solidní standard příjemně poslouchatelných klidnějších rockových songů. Nicméně balady na „Kicking And Screaming“ opravdu nepovažuji za ty stěžejní songy kolekce.
Jak to shrnout? SEBASTIAN BACH konečně dokázal přijít s povedenou nahrávkou bez pochybností a podpůrných vycpávek typu předělávek osvědčených vypalovaček svých velkých vzorů, s nahrávkou, která jej stoprocentně reprezentuje jako nespoutaného metalového bouřliváka, a to si letos (bohudík) ani nemusel pozvat na hostování svého velkého kámoše Axla Rose. Zvládl to sám, navíc s vynikajícím mladým kytaristou v zádech. Prostě do nás napral sadu třinácti zbrusu nových songů opatřených svěžím feelingem a na zbytečnosti se vykašlal. Přeberte si to jak chcete, ale tohle album je pro hltače poctivého amerického Hard´n´Heavy prostě příjemná záležitost. Na první dvě alba SKID ROW to stále ještě nemá (kdo by to taky čekal, že?), ale pořád lepší než všechny ty Bachova polopřevzatá, položivá a polostudiová poloalba. Zřejmě nejlepší hardrockové album od Iommiho „Fused“ a EUROPE „Secret Society“. Jen tak dál.
Velmi dobré, velmi tvrdé a moderně znějící hardrockové album, které dává zapomenout na všechno, na čem od milníku SKID ROW "Slave To The Grind" z roku 1991 Sebastian Bach zpíval. Kompaktní a svěží zásek.
8,5 / 10
Sebastian Bach
- zpěv
Nick Sterling
- kytara, baskytara, vokály
Bobby Jarzombek
- bicí, vokály
1. Kicking And Screaming
2. My Own Worst Enemy
3. Tunnel Vision
4. Dance On Your Grave
5. Caught In A Dream
6. As Long As I Got The Music
7. I´m Alive
8. Dirty Power
9. Live The Life
10. Dream Forever
11. One Good Reason
12. Lost In The Light
13. Wishin
Kicking And Screaming (2011)
Angel Down (2007)
Bach 2: Basics (2001)
Bring ´Em Bach Alive (1999)
The Last Hard Men (1997)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Frontiers Records
Stopáž: 52:50
Produkce: Bob Marlette
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.