Když WITHIN TEMPTATION zkraje letošního roku vydávali „The Unforgiving“, svým perfekcionismem si mimo jiné chtěli dozajista říci i o ještě větší kousek ze showbyznysového koláče. Nadýchaný symfo – metalo – (retro)popík, uchvacující na první poslech svojí bezprostředností a zároveň absolutní hitovostí od začátku až do konce, textový koncept provázaný s doprovodným komiksem, hromada klipů a vůbec všechno možné, na co si jen vzpomenete, že byste mohli udělat pro to, abyste ze své nahrávky vymačkali maximum, nic z toho jim nebylo málo. Následný efekt byl ovšem možná ještě daleko báječnější, než sama kapela doufala, což bylo se všemi detaily pozorovatelné i v pražské Incheba Aréně, do níž byl díky nečekanému masovému zájmu koncert Holanďanů přesunut z původně určeného dějiště v KD Vltavská.

Díky tomu jsem měl trochu obavu z trablů, do kterých se dostal kolega Manatar a další vloni na HELLOWEEN, ale k podobné mačkanici naštěstí nedošlo, byť hala byla slušně zaplněná. Vlastně jsem měl nakonec dojem, že vše proběhlo v naprostém pořádku, včetně dodržení časového harmonogramu. Předskakující TRIGGERFINGER za mnoho nestáli, alespoň tedy z mého hlediska, přestože měli všichni tři kvádra (bubeník dokonce zebrově pruhované) a snažili se činit dojem, že jejich rockový rozhled nezná mezí. Když už se však nálada jejich produkce poněkolikáté otočila o stoosmdesát stupňů a z přešlapování kolem mrtvoly NIRVANY se stala taneček v rytmu rockabilly, bylo toho akorát tak dost, aby si člověk před vystoupením hlavních stars odskočil věnovat se čemukoliv jinému, v dané chvíli však o sto procent smysluplnějšímu.

WITHIN TEMPTATION svůj set otevřeli filmovým intrem „Mother Maiden“ k celému koncepčnímu příběhu „The Unforgiving“ a sotvaže odklepli úvodní šlágr „Shot In The Dark“, scéna jejich letošního mainstreamového vzepjetí se rozzářila v celé své kráse. Nádherný světelný park, nepřetržité promítání videí k právě hraným skladbám (že jich kapela má) na celém pozadí, a mezi bicími a klávesami, umístěnými na vyvýšených místech po obou stranách pódia, Sharon Den Adel jako hodná a roztomilá královna z pohádky. Nevím, kolika z vás neušel fakt, že současné turné bylo odloženo kvůli jejímu třetímu těhotenství, a že to tudíž nemůže být tak dávno, co svému celoživotnímu partnerovi Robertu Westerholtovi porodila druhého syna, ale na její živé prezentaci to nebylo poznat ani za mák. Úsměvy, úsměvy a zase úsměvy, nekonečné poskakování, skandování, mávání rukama a pěvecký projev, na němž nebylo lze najít chybičku. Skutečně, pokud mi na některých studiových věcech z minulých alb přišla zpěvačka někdy zbytečně uječená (kupříkladu „Deceiver Of Fools“), naživo v Praze to mělo absolutně jiné, daleko přirozenější rozměry.

Playlist se odvíjel přesně v duchu sázky na aktuální novinku, takže zaznělo hned osm z jejích celkových jedenácti skladeb, včetně druhého, stejnojmenného filmového zastaveníčka před „Sinéad“. První čtyři skladby to navíc vzaly pěkně zostra, bez jakýchkoliv okolků přesně podle pořadí na albu, a až teprve poté přišel čas i na citlivé doplnění zřejmě tím nejlepším, co ze své historie mohla kapela nabídnout. Celé více než hodinu a půl trvající vystoupení se vezlo na nesmírně pozitivní vlně, muzikanti na pódiu působili jako jedna velká, bezstarostná rodina (přestože krom nového bubeníka Mikea Coolena se představil také Stefan Helleblad, kytarista koncertně zaskakující za zmíněného Roberta Westerholta, který se doma věnuje dětem a skládání další hudby), a připočteme-li k tomu i bezvadně fungující publikum, naladěné pochopitelně na úplně stejné emotivní vlně, je myslím naprosto jasné, jak to nakonec celé muselo dopadnout. Famózním sukcesem, jistě, a jen podotýkám, že tyhle řádky už píši oproštěn od naprostého prvotního uchvácení.

Playlist /bez záruky/:

Shot In The Dark
In The Middle Of The Night
Faster
Fire And Ice
Ice Queen
The Howling
Our Solemn Hour
Stand My Ground
Sinéad
What Have You Done
Iron
Angels
Lost
Deceiver Of Fools
Mother Earth
Stairway To The Skies