OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spanilé dámy, velevážení pánové, roztomilé dítky! Zavítal k vám světoznámý a proslulý cirkus EDGUY až z daleké německé Fuldy. A cože vám nabízí k poslechu? Především „direktóra“ Tobiase Sammeta, muže malého postavou, avšak netušených skladatelských schopností, a veselou družinu dalších čtyř kumpánů. Aktuální představení se jmenuje „Age Of The Joker“ a nese se ve znamení vysmátého šaška, od nějž se lze nadít nejen šprýmovných kousků, ale i zlomyslných naschválů.
Nejnovější počin fuldské pětky je v převážné většině písní nabit veselostí a rozpustilostí (viz klip „Robin Hood“). Oplývá tedy tradičními atributy tvorby EDGUY. Celkové vyznění alba pokračuje v kurzu nastoleném předchozími alby „Rocket Ride“ a „Tinnitus Sanctus“, na nichž byla opuštěna čistě speed/power metalová cesta, od kteréž doby EDGUY stále více produkují hard rockové až téměř popové věci. Na „Age Of The Joker“ tomu není jinak.
Předem přiznávám, že nejsem příznivcem této cesty, a to nikoli v principu, ale především v provedení. Takové „Hellfire Club“ mi v tomto ohledu vyhovovalo maximálně. Uvedené hardrockové vyznění je na novince podpořeno poměrně častým použitím (mnou neoblíbených) hammondů (např. „Robin Hood“, „The Arcane Guild“), které na mě obvykle působí jako Eidam třicítka na šéfa Pohlreicha. Jejich zvuk mi tak kalí dojem z některých dobrých písniček.
Album, ač působí pestře, trpí určitou skladatelskou vyčerpaností hlavního a v tomto případě jediného skladatelského mozku. Schválně, spočítejte si, kolik toho Tobias Sammet za poslední roky pro EDGUY a AVANTASII zkomponoval. Ostatní členové skupiny na tomto albu skladatelsky nepřispěli. Pouze na bonusovém materiálu u speciální a limitované edice, kterou jsem však neslyšel, složil jednu píseň Jens Ludwig. Otázkou zůstává, zda je to v důsledku lenosti členů skupiny nebo působením pana direktora. Když už je řeč o AVANTASII, stále více dochází k průniku tvorby obou seskupení (např. ve sborech), které lze od sebe odlišit pouze pěveckými hosty na AVANTASII.
Co se vlastních skladeb týče, lze je zařadit do několika kategorií. Za vskutku povedené pokládám „Faces In The Darkness“ (zde si nemohu pomoci, ale kytarový začátek mi evokuje něco z Ozzyho), „Behind The Gates To Midnight World“, speedovou „The Arcane Guild“ (ach, ty hammondy) a veselou a skočnou „Breathe“. Dále jsou to tradiční (a nijak objevné) „edguyovské“ skladby ve středním tempu – singl „Robin Hood“, „Nobody´s Hero“, „Fire On The Downline“ a vcelku povedená balada (je to věc vkusu – mně poměrně kápla do noty) „Every Night Without You“.
Na závěr jsem si nechal tři skladby, které řadím do skupiny zvláštních. Při začátku „Two Out Of Seven“ se mi před očima objevila 80. léta a především barevná a blýskavá otáčející se disco koule. Jinak se jedná o pohodovou písničku, kde vás k závěru Tobi probere zajímavou legráckou v refrénu. Píseň „Rock Of Cashel“ má slušný jednoduchý kytarový motiv s nelibě znějícími pěveckými linkami. Zachraňuje ji ale refrén a v poslední třetině příjemně překvapí „irské“ skotačivé sólo. Za největší a jediný vyložený průser považuji „Pandora´s Box“, která dělá „čest“ svému názvu – u tohohle mixu country a hard rocku se mi zatmělo před očima.<´/p>
Co říci na závěr? V porovnání s předchozími dvěma počiny je novinka o třídu lepší než „Rocket Ride“ a přibližně nastejno s „Tinnitus Sanctus“, která ale navíc obsahovala bombu „Dragonfly“. Napadá mě ještě otázka, na kterou si neumím odpovědět. Je Tobias Sammet skladatelský šarlatán, který pouze používá hudební postupy jiných interpretů, anebo hudební génius, jenž je schopen napsat skladbu téměř jakémukoliv rock-metalovému interpretovi na tělo? Já… nevím.
Nebojíte se rozjívených a poťouchlých klaunů? Máte rádi škodolibé šašky, kteří nevynechají chvíli, aby někomu provedli čtverácký kousek? Tak to je pro vás „Věk žolíka“ jako stvořený.
7 / 10
Tobias Sammet
- vokály
Jens Ludwig
- sólová kytara
Dirk Sauer
- rytmická kytara
Tobias „Eggi“ Exxel
- basa
Felix Bohnke
- bicí
1. Robin Hood
2. Nobody´s Hero
3. Rock Of Cashel
4. Pandora´s Box
5. Breathe
6. Two Out Of Seven
7. Faces In The Darkness
8. The Arcane Guild
9. Fire On The Downline
10. Behind The Gates To Midnight World
11. Every Night Without You
Space Police: Defenders Of The Crown (2014)
Age Of The Joker (2011)
Tinnitus Sanctus (2008)
Rocket Ride (2006)
Hellfire Club (2004)
Burning Down The Opera (2003)
Mandrake (2001)
The Savage Poetry (remastered 2CD) (2000)
Theater of Salvation (1999)
Vain Glory Opera (1998)
Kingdom of Madness (1996)
The Savage Poetry (1995)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 65:34
Produkce: Sascha Paeth
Studio: Gate Studios, Wolfsburg (Německo), Peppermint Studios, Hannover (Německo)
Proč u muziky která je tak dobrá a nápaditá opět sekunduje zpěvák který ječí jak lodní siréna..veškerou snahu to pak sráží do vod průměru
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.