OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tápajúce legendy doomového remesla pred časom uverili vo svoju schopnosť vytvoriť vyššie umenie. Výsledkom bola megalomanská katastrofa v podobe nepočúvateľnej trojdiskovej koketérie s vážnou hudbou nazvaná „Evinta“. Tento nápad pochádzal z polovice deväťdesiatych rokov, kedy mnohé veľké mená viac alebo menej úspešne napĺňali svoje novátorské ambície a dokazovali svoju otvorenosť a rozhľad najčastejšie experimentami s klasikou či elektronikou. Koniec koncov, doba priala pokusom vymaniť sa zo zaužívaných škatuliek.
Podobné snahy sa v prípade MY DYING BRIDE, sláviacich týmto počinom už dvadsaťročné pôsobenie na scéne, pravdepodobne nestretli so želanou odozvou. Od pôvodne zamýšľaného koncepčného albumu kapela našťastie upustila a zredukovala svoj umelecký zámer na skromné jednoskladbové EP, ktoré navyše (aj našťastie) poňala v zaužívanom a príjemne konzervatívnom štýle jej vlastnom. Na ploche necelej polhodiny rozbalila overené postupy, vrátane štýlového hrmenia a fúkania vetra v samom úvode. Prevládajúce pomalé tempo s rozťahanými riffmi striedajú občasné zrýchlenia, v ktorých sa predvedie po rokoch navrátený Shaun Steels, a neodmysliteľný Aaron Stainthorpe predvádza v rámci žánru unikátne náreky i suverénny growling. Po rokoch neprekvapí ani angažovanie overeného Magsa za mixážny pult. Stávka na istotu tentokrát vychádza lepšie než naivné a plytké experimenty. Na „The Barghest O´ Whitby“ dokázali MY DYING BRIDE vlastné uplakané remeslo predať viac ako staromilské retro, než aby skĺzli k paródii seba samých. Aj to je niekedy umenie.
6,5 / 10
A Mortal Binding (2024)
The Ghost of Orion (2020)
Feel The Misery (2015)
A Map Of All Our Failures (2012)
The Barghest O' Whitby (2011)
Evinta (2011)
Excerpts From Evinta (EP) (2011)
Bring Me Victory (EP) (2009)
For Lies I Sire (2009)
A Line Of Deathless Kings (2006)
Songs of Darkness, Words of Light (2004)
The Voice Of The Wretched (Live) (2002)
The Dreadful Hours (2001)
Meisterwerk 2 (Best of) (2001)
Meisterwerk 1 (Best of) (2000)
The Light At The End Of The World (1999)
34,788% ...Complete (1998)
Like Gods Of The Sun (1996)
Trinity (1996)
The Angel And The Dark River (1995)
I Am The Bloody Earth (1994)
Turn Loose The Swans (1993)
The Thrash Of Naked Limbs (1992)
As The Flower Withers (1992)
Symphonaire Infernus Et Sphera Empyrium (1991)
Towards The Sinister (1990)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.