Liverpoolští patologové patří bezesporu mezi nejvýraznější zjevy extrémní metalové hudby první poloviny devadesátých let. Jako kapela vyvíjející se na každém svém albu i oni dělí zástupy fans na několik skupin, z nichž každá nachází na jejich tvorbě přitažlivé momenty tak trochu jinde. Někdo nedá dopustit na jejich první grindcoreové období, vyžívající se jak v opěvování rozkuchaných cárů masa, tak v hnilobně podlazeném zvuku a extrémních přechodech temp, jiná naopak upřednostňuje dospělost, vyšlechtěnost a čitelnější struktury pozdních striktně metalových alb, kde nechybí skladby s jasnou linií, melodické momenty a lahodné kytarové vyhrávky.

Obě krajní fáze jejich tvorby ostatně znamenaly hodně moc pro další vývoj extrémní metalové hudby a získaly si široké zástupy následovníků. Tak jako tak, někde mezi oběma póly stojí „Necroticism – Descanting The Insalubrious“ – dílo spojující zásadní kapitoly kariéry CARCASS v jeden silný a nerozbitný monolit. Dílo strhující, přepestré, nabité záplavou dechberoucích kytarových i rytmických momentů a obohacované tajemnými mluvenými intry snímanými z jakési posluchárny hostící vážené lékařské symposium. Jedná se tak z mého pohledu (jako z pohledu příznivce pozdějšího metalového období) o jejich první album, na kterém kapela nalezla své pevné místo v metalové Síni slávy.

Z obskurní a zároveň ve své době i evoluční tříčlenné grindcoreové party (kultovní trio: Walker – Steer –Owen) posedlé patologickými postupy a výrazy spjatými s postmortální medicínou, na třetím řadovém albu náhle vykrystalizovalo těleso, plně koncentrované na svůj vlastní postoj k heavy metalu a sice na metal notně progresivní, šlechtěný spojováním mnoha prvků z několika moderních směrů extrémní hudby. Ať už tehdejší CARCASS brali svou rychlost a neklid z grindcore, řezavost a tvrdost z thrash metalu, popřípadě ponurost  zvuku z deathu, dokázali tyto ingredience spojit v svojsky pojatý celek, udržující si navíc nemalou míru nadčasovosti  a originality.

Jejich tehdejší projev bičovaný smrští desítek riffů a kytarových breaků, jinak obsahující v rozsáhlejších (většinou šestiminutových) skladbách časté zvraty temp, ale i památné střídaní doplňkového hlubokého vokálu (Bill Steer) s hlavním vyšším uřvaným (Jeff Walker) a premiérově také celkem dost chytlavých momentů nebo melodických kytarových vyhrávek, se zkrátka a jednoduše nedal přeslechnout. Každý kdo se v té době zajímal o tvrdší metalové žánry rázem zaručeně věděl, kdo jsou to britští CARCASS, což v osmdesátých letech nebylo ještě tak docela jisté. Texty se opětovně týkaly medicinských témat a udržovaly si před neznalou většinou metalové obce punc jakési erudovanosti v daném oboru, za což mohl trvalý zájem Jeffa Walkera o zákonitosti z oboru soudního lékařství a patologie.

Do řad CARCASS krátce před realizací třetího alba naskočil mladý Švéd Michael Amott, jehož vliv byl právě už na „Necroticism…“ patrný, i když na následujícím veledíle „Heartwork“ dostal tento talent ještě mnohem více prostoru, což ostatně vedlo k dalšímu posunu nové tvorby Britů k čitelnosti, melodice a písňové vysekanosti.

„Necroticism…“ obsahuje celou řadu vynikajících songů, které se noří v poryvech smrtících riffů a potácí se v zdejších nekonečných labyrintech kataklyzmatického šílenství. Přestože působí velmi semknutě a prakticky do nás kapela bez úlev pumpuje celou padesátiminutovku jeden lepší moment druhého, za jeho vrchol budu navždy považovat řezavý výplach „Incarnated Solvent Abuse“, který zde převzal roli ústřední hitovky. Ostatně stejně jako takřka celá první a nabušenější půlka nosiče. Vždyť takové fláky jako „Corporal Jigsore Quandary“, „Pedigree Butchery“ nebo „Symposium Of Sickness“ už se dnes dají považovat za neoddiskutovatelnou klasiku. Třešničkou na dortu pak bylo několikapísňové minialbum „Tools Of The Trade“, které vyšlo o půl roku později.