Na úvod povídání o nové skupině (jak se dále ukáže spíše o projektu) SYMFONIA, u jejíhož zrodu stál power/speed metalový guru z Finska Timo Tolkki (ex STRATOVARIUS, ex REVOLUTION RENAISSANCE), si dovolím navázat tam, kde jsem v recenzi na předchozí projekt (REVOLUTION RENAISSANCE – „Trinity“) tohoto pána skončil. Totiž sestavou seskupení SYMFONIA, jehož název v kýčovitosti hned tak něco nepřekoná. Vězte tedy, že jména těchto hudebníků v oblasti melodického metalu za něco vydají a že se nejedná o žádné nýmandy – André Matos (ex ANGRA, ex SHAMAN, ex VIPER), Uli Kusch (např. ex HELLOWEEN, ex GAMMA RAY, ex MASTERPLAN), Jari Kainulainen (ex STRATOVARIUS, ex EVERGREY) a Miko Härkin (CAIN´S OFFERING, ex SONATA ARCTICA, ex KOTIPELTO, ex SOLUTION .45).

p>Předpoklady pro kvalitní tvorbu této, podle jmen muzikantů, superskupiny by tedy byly dány. Jenže ouha! Kámen úrazu, alébrž zakopaný čokl se skrývá v tom, že se vlastně o žádnou skupinu nejedná a ani nikdy nejednalo. První tóny jakékoli písně z této kolekce vám (jak předpokládám Tolkkiho tvorby znalým posluchačům) musí jasně a jednoznačně signalizovat, kdože hudbu převážně skládal a kdože ostatním spoluhráčům nedovolil přijít s vlastní hudební tvorbou, přestože jako autor hudby i textů je vedle Tima Tolkkiho uveden i André Matos. Nejen hudební copyright skladatele Tolkkiho číší z tohoto alba. Stačí se podívat i na jeho obal a logo a asociace na STRATOVARIUS je téměř zákonitá. Totéž platí i o uspořádání písní – jedna téměř desetiminutová píseň v druhé polovině alba (titulní, vzor „Infinity“), jedna pomalejší kytarová věc („Alayna“), jedna tklivá balada s cellem a akustickou kytarou na závěr („Don´t Let Me Go“) a zbytek středně až velmi rychlé songy. Co se zpěvu týče, výškami se nešetřilo. Tolik formální stránka alba.

Někteří z vás již možná zaznamenali mé poměrně nízké hodnocení této nahrávky. Za jiných okolností bych byl dozajista štědřejší (minimálně tak jako v případě předešlých, Tolkkiho poněkud potemnělejších pokusů na REVOLUTION RENAISSANCE), to by se ale za mikrofonem musel ozývat někdo úplně jiný než André Matos. Prozradím vám malé tajemství – nemám jeho barvu hlasu a zpěv vůbec, ale vůbec rád. Možná se s valnou většinou posluchačů v tomto ohledu neshodnu, ale André Matos je tím, kdo v mých uších mírně nadprůměrné album poslal minimálně do průměru. Jeho hlas je místy v těch nedohledných výškách až protivný a my všichni víme, jak má Tolkki výšky rád. Zpěv tak nepříjemně tahá za uši, až jsem si po poslechu celého alba připadal jako král Lávra.

Z výše uvedených řádků plyne, že vyjadřovat se k vlastní hudební složce je v případě zkušenějších power/speed metalových posluchačů zřejmě nošením dříví do lesa. Osobně si myslím, že ačkoli jde o materiál předvídatelný, je poměrně povedený. Kdo má rád Tolkkiho hudební rukopis, bude spokojen. Komu se zamlouvá zpěv Andrého Matose, bude ještě více. Kdybych měl upozornit na ty nejzdařilejší skladby, určitě by mezi nimi nechyběla „Santiago“, kde se v sólu Tolkki předvede jako velmi schopný kytarista (v tomto ohledu ovšem nemusí nikomu nic dokazovat), anebo šlapavá „Rhapsody In Black“.

Je s podivem, že Timo Tolkki nezkusil alespoň v jednom songu něco trochu jiného, než na co jsou u něj posluchači zvyklí. Z jeho sólové tvorby je zřejmé, že to umí – někdy se zdarem („Hymn To Life“), jindy méně („Saana - Warrior Of Light Pt. 1: Journey To Crystal Island“). Nový projekt k tomu přeci jen vybízel. Anebo mohl poskytnout místo pro jednu nebo dvě písně tak schopného autora, jakým je bezpochyby Uli Kusch. V této souvislosti ovšem není bez zajímavosti přečíst si poslední prohlášení Tima Tolkkiho na jeho facebookovské stránce. Vlastně spíše testament, kterým ukončil své působení nejen v rámci tohoto projektu, ale na hudební scéně vůbec. Je z něj patrné, že někteří muzikanti byli ve skupině jen kvůli jménu a zřejmě v očekávání zajímavých finančních částek za propůjčení svého jména. K tomu všemu se připojily, jak už to bývá, potíže ve vztazích v kapele a neúspěšné jihoamerické turné. Je to s podivem, ale ve světle názvů posledních dvou písní „Don´t Let Me Go“ a „I´ll Find My Way Home“ (japonský bonus) jako by Tolkki předvídal, jaký konec vezme nejen SYMFONIA, ale dokonce možná i celá jeho hudební kariéra. Jestliže tomu tak skutečně bude, nezbývá než Timovi poděkovat a popřát mu v osobním životě mnoho štěstí a především zdraví.