OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro další kapitální úlovek se nenechaví hledači talentů z Willowtip Records museli vypravit hodně daleko, konkrétně pak až ke břehům japonského souostroví, kde jim na háček skočila sestava slyšící na jméno DESECRAVITY. Pro místní bohatou deathmetalovou kulturu znamená tohle partnerství více než potřebnou reklamu, vždyť za hranicemi Japonska se dokázala výrazněji zviditelnit snad jen zdejší žánrová jednička DEFILED. Samozřejmě, INTESTINE BAALISM nebo INFERNAL REVULSION také nepředstavují pojmy z kategorie zcela neznámých, stejně tak jako VOMIT REMNANTS, které tuzemský příznivec zcela určitě zná i díky jejich kooperaci s GODLESS TRUTH. Prvně jmenovaní navíc v současnosti nemají právě tu nejlepší formu, důkazem budiž poměrně diskutabilní záznam „In Crisis“, s nímž se DEFILED po osmi letech pauzírování vrátili zpět do centra dění.
Je třeba poznamenat, že vedle protekčního loga labelu Willowtip Records nese „Implicit Obedience“ i jiný otisk z kategorie prestižních. Na mysli mám samozřejmě mix a mastering desky, na který v Mana Recording Studios dohlédl sám Erik Rutan, ředitel HATE ETERNAL.
Hned na úvod na vás vytasím jednoduchou větičku: DESECRAVITY hrají technický brutal death metal mnohdy reflektující tvorbu kansaské klasiky ORIGIN. Pokud momentálně přestáváte číst a s rezignovaným výrazem ve tváři očekáváte jakousi nepřehlednou změť „sweep arpeggií“ opatřenou krystalicky čistým zvukem, neděláte právě nejlépe. Šikmooká čtveřice totiž jde tak trochu proti proudu současného žánrového trendu, více než na komplikovaně vysoustruženou techniku sází na plnokrevný, tučný riffing a před chemicky ošetřenou produkcí dává přednost té bahnitější, místy sírou zapáchající. ORIGIN jsou jen jedním z mnoha inspiračních vlivů, v tvorbě DESECRAVITY stejně tak naleznete odkazy na HATE ETERNAL, IMMOLATION nebo třeba starší CRYPTOPSY.
DESECRAVITY jsou instrumentálně hodně nadstandardně vybavenou kapelou, naštěstí však netrpí přehnanými sklony k exhibicionizmu. Vyspělá technika není alfou a omegou, je to „jen“ jedna z mnoha částí důmyslně poskládané mozaiky. Disharmonických a různě pokroucených riffů si i tak užijete dostatek, bude to však bez zbytečných a zcela bezúčelných „show off“ kudrlinek. „Implicit Obedience“ totiž představuje ukázkovou týmovou práci, žádný nástroj se neprosazuje na úkor druhého, všichni čtyři členové DESECRAVITY táhnou za jeden provaz a sledují pouze jeden jediný cíl. S tím souvisí ona ohromná sevřenost a soudržnost materiálu, zcela konstantní a v ničem nepolevující tlak, který tak dobře známe z alb stylových dirigentů typu ORIGIN či HATE ETERNAL.
Velmi sympatický je mi i syrový a současně hezky masitý zvuk, tedy element, který není pro současnou tech/death metalovou produkci právě typický. Po delší době tady máme technickou kapelu, jež si přívlastek „brutal“ zasluhuje snad ve všech myslitelných ohledech. Svým dílem k tomu přispívá i majitel impozantního growlu, Yujiro Suzuki, jehož projev občas trochu připomene umění mistra svého oboru, Rosse Dolana z IMMOLATION (s tím rozdílem, že Suzukiho vokál je hrubější a méně čitelný). Když už jsme u legendárních USDM architektů, sluší se nahlédnou do tracklistu „Implicit Obedience“ a vyzvednout závěrečnou skladbu „Dark Dimension“. Ano, monstrózní nástup a nervózně problikávající melodické záchvěvy kytar naprosto jednoznačně odkazují právě směrem k IMMOLATION.
Vynikající, po všech stránkách dotažený debut. Pokud si dobře pamatuji, posledně mě z žánrových nováčků dokázali takto přesvědčit snad jen SICKENING HORROR na „When Landscapes Bled Backwards“. Se jménem DESECRAVITY je do budoucna nutno počítat.
"Implicit Obedience" je vynikající, po všech stránkách dotažený debut. Po delší době tady máme tech/death metalovou kapelu, jež si přívlastek „brutal“ zasluhuje snad ve všech myslitelných ohledech. Se jménem DESECRAVITY bude nutno do budoucna počítat.
8 / 10
Yujiro Suzuki
- zpěv, kytara
Keisuke Takagi
- kytara
Daisuke Ichiboshi
- baskytara
Yuichi Kudo
- bicí
1. Into The Unknown
2. Enthralled In Decimation
3. Immortals' Warfare
4. Demonize The Old Enemy
5. Hades
6. Condemnation
7. The Collapse Of Religion
8. Extinction With Hatred
9. Dark Dimension
Vydáno: 2012
Vydavatel: Willowtip Records
Stopáž: 32:30
Mix and Mastering: Erik Rutan (Mana Recording Studios)
Coverart: Ryohei Hase
Po prvním poslechu ... Hrát umí, mají dobrý zvuk a produkci, ale příliš mě to nezaujalo. Monumental Torment se mi libí (zatím) víc.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.