OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„I´m Standing Up And Going Past The Point
That I Thought Was The Furthest I Could Go
You Never Know How Tough You Are
Until Your Life Is Hard And That Is When You Know“ („One More Step“)
Blaze Bayley se změnil, a to nejen fyzickým vzhledem, když si kompletně oholil hlavu. Z pozoruhodného metalového bojovníka, který na „The Man Who Would Not Die“ jako Fénix neopakovatelně vstal ze svého vlastního hudebního popela, ze zdrceného umělce, který si vzápětí prostřednictvím „Promise And Terror“ sáhl až na samotné dno, když mu náhle zemřela jeho dlouholetá partnerka, se stal smířený muž, kterému táhne na padesát, životních zkušeností má na rozdávání a stále miluje heavy metal. A album „The King Of Metal“ o tom všem vypovídá s téměř nevěřitelnou sugestivností, třebaže na první poslech může působit poněkud neohrabaně a na Bayleyho poměry jaksi bez šťávy.
„Sociopathic Thieves, No Sentiment Or Conscience
It Isn´t Personal It´s Business With A Vengeance
Describing My Life As Inferior A Tax Loss
And They Are Stealing Everything You Try To Give Me“ („The King Of Metal“)
Opak je však pravdou. Aktuální výraz birminghamského pěvce a jeho (snad již tradičně) nově postaveného doprovodného bandu naopak dokonale reflektuje vše, co se v Bayleyho životě odehrálo v posledních čtyřech letech. Ubral na sveřepém metalovém tlaku, až na výjimku upustil od dvoukopákových masáží a vsadil na jednoduchost ohoblovanou až na samotnou ocelovou kost. Přitom si ovšem podržel přirozené fluidum vlastní autorské práce, takže ač je například znovu dokreslen hromadou jednoduchých, typických zpěvákových bezeslovných vokálů, pocit, že se na „The King Of Metal“ vaří z vody, je rozhodně tím posledním, co si z jeho poslechu odneste.
Bližší pohled na desítku skladeb, která se skrývá za oním poměrně zprofanovaným názvem (mimochodem, věřili byste při pohledu na obal alba, že oním „králem“ nemá být sám Blaze, ale konkrétní fanoušek, který si album koupí?) ostatně hovoří sám za sebe. Titulní otvírák, jenž je i přes svůj velmi strohý refrén silný jako facka, kterou by Blaze mohl uštědřit každému, kdo se mu nezdá dost „metalovým“, je v ozvěně minulosti ještě příslušně chladným a nahuštěným, ale to vše s následující „Dimebag“ končí. Pocta tragicky zesnulému muzikantovi z PANTERY je naopak velmi procítěná, nechybí v ní úžasný kus melodie a poctivého, za srdce beroucího kytarového sóla, takže rázem jste jakoby na úplně jiné, daleko učesanější scéně. Zároveň s tím začíná Blaze v textech rekapitulovat svoje nedávné nejhlubší zážitky a dojmy, díky čemuž obraz jeho naznačené proměny nabude definitivního, moc pěkně vybarveného tvaru. Tenhle přímočarý, jednoduchý, ale funkční metalový výraz, stále podpořený Bayleyho prvotřídním zpěvem (jeho „telefonní“ podoba v „The Rainbow Fades To Black“ je naprosto skvělá), vydrží až do „One More Step“, což je nezvykle křehká, pouze piánem doprovozená první významná zastávka na cestě do středu zpěvákovy osobní tragédie. Celý tento model se pak ve zbývajících čtyřech skladbách v podstatě opakuje ještě jednou s tím, že s ubíhajícím hracím časem se Blaze s mikrofonem snaží více předávat poselství než jen zpívat o soukromých pocitech, a celé to symbolicky završí v další pečlivě zacílené, čistě akustické věci „Beginning“.
„The King Of Metal“ je tedy proto všechno nezvykle otevřenou uměleckou výpovědí, kterou bychom nejspíš od někoho jako Blaze Bayley nečekali, ale o to větší je její skutečná, proklatě poctivá heavy metalová podstata. A když k tomu potřetí za sebou vykládám vyleštěnou devítku, přiznám se, mrazí už mě u toho v malinko v zádech.
„I Have Risen Up From The Ashes Of My Own Defeat
My Family My Friends And My Fans Were Calling Me
It Seemed Like A Voice From A Half Remembered Forgotten Dream
I Thought It Was Over, But Over´s Not What It Seems“ („Judge Me“)
Skalní kovotepec Blaze Bayley poněkud jinak, než jsme si v posledních letech zvykli, ale přesto znovu skvěle.
9 / 10
Blaze Bayley
- zpěv
Thomas Zwijsen
- kytara
Andy Neri
- kytara
Lehmann
- baskytara
Claudio Tirincanti
- bicí
1. The King Of Metal
2. Dimebag
3. The Black Country
4. The Rainbow Fades To Black
5. Fate
6. One More Step
7. Fighter
8. Judge Me
9. Difficult
10. Beginning
Circle Of Stone (2024)
War Within Me (2021)
Live In Czech (2020)
The Redemption Of William Black (2018)
Endure And Survive (2017)
Infinite Entanglement (2016)
Live In Prague (2014)
Soundtracks Of My Life (2 CD Best Of) (2013)
The King Of Metal (2012)
Promise And Terror (2010)
The Night That Will Not Die (Live) (2009)
The Man Who Would Not Die (2008)
Alive In Poland (DVD) (2007)
Blood And Belief (2004)
As Live As It Gets (2003)
Tenth Dimension (2002)
Silicon Messiah (2000)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Blaze Bayley Recording
Stopáž: 47:14
Produkce: Blaze Bayley
Někdy to zní opravdu neohrabaně, nicméně materiál je tradičně kvalitní.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.