Co si budeme povídat, každá další deska legend a tvůrců metalových žánrů je vždycky událost, která fandu musí, podobně jako titulky bulvárních plátků, nějak zasáhnout.
Přiznám se, že od chvíle co jsem tu vypustil posudek na „Evisceration Plague“ brutálních drtičů CANNNIBAL CORPSE, jsem jejich desky z police do přehrávače a zpět vůbec nepřenášel, avšak až do chvíle, než jsem spatřil, jak jinak než roztomilou, obálku jejich novinky. V tomto okamžiku byly všechny předešlé nahrávky, ostatně stejně jako před třemi lety, opět v permanenci. A příchod „Torture“ tudíž netrpělivě očekáván.
Jsem rád, že sveřepí rutinéři opět nezklamali, ba co více, dokonce mě svým aktuálním poselstvím vyprovokovali k tomu, abych si znovu poslechl, a musím říci znovu odložil, některá další deathmetalová dílka, která jsem buď nechával delší dobu dozrát nebo ty, jež se objevily k mání právě v uplynulých dnech.
Z luxusního death fitcentra „Torture“ letos vychází jak nabušená mladická verva, tak i nespoutaný letitý (zlo)duch, oboje sráží na kolena, následně válcuje. Žízeň po krvi je mnohem větší než v roce 1999 a zkušená pětice jí ukájí mocnými doušky hodující bestie. První, co švihne přes uši, je ostrý až žiletkový zvuk. Napotřetí se tedy ještě větší stala kvalita posledních alb, kdy ruku k dílu přiložil Erik Rutan. Skladatelské karty (ku velkému prospěchu věci) tentokrát hojně vynáší i oba kytarníci a jejich příspěvky plní nejen úlohu potřebné protiváhy Websterovým myšlenkám, ale hlavně dodávají tolik žádaný hitový náboj. Úvodní běsnící tandem „Demented Aggression” a „ Sarcophagic Frenzy” z krvavých nožů Pata O´Briena, resp. Roba Barretta, je později rozšiřován o množinu těch nejsadističtějších požitků a vyřvávaček do kotelního mumraje mrtvol pod pódiem „Encased In Concrete” či „As Deep As the Knife Will Go”, kterým neméně zdatně sekunduje vůdcova pomsta „Crucifier Avenged”.
„Avenged, the crucifier has returned to kill
Vengeance, the betrayers bound and hung by nails
Avenged, the crucifier has returned to kill
Revenge, their betrayal only brought them hell”
Gurmánské zahuštění krvavé huspeniny znamenají „Scourge Of Iron“ a „The Strangulation Chair” s parádními sólovými party. V prvním případě mistra cechu sekernického O´Briena, v tom druhém řádně poškádlí svojí nízko naladěnou tlustostrunnou porcovačku řeznický předák Webster nebo v podobném gardu údy za živa vyřezává „Followed Home Then Killed”, navíc proložená klasickým Mazurkiewiczovým kopákovým mazáctvím.
V případě, že počítáte správně, tak z celkového tuctu kompozic dvě třetiny představují nadmíru svěží a strhující zážitek, který nechce být opakovaně slyšen pouze z úcty k zavedené značce, ale kvůli maximálnímu uspokojení sado-masochistických choutek zotročeného posluchače.
A pokud dodám, že i zbývající skladby, mezi jinými freneticky zhudebněná nenávist „Rabid“ s fanatickým Corpsegrinderem za jatečním tlampačem nebo psycho srážka kytar „Intestinal Crank”, patří zdaleka k tomu nejlepšímu, co posledních patnáct let Američané produkují, potom nezbývá nic jiného, než před bičováním aktuálního deathmetalového dvanáctera CANNNIBAL CORPSE blaženě pokleknout.