OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co si budeme povídat, každá další deska legend a tvůrců metalových žánrů je vždycky událost, která fandu musí, podobně jako titulky bulvárních plátků, nějak zasáhnout.
Přiznám se, že od chvíle co jsem tu vypustil posudek na „Evisceration Plague“ brutálních drtičů CANNNIBAL CORPSE, jsem jejich desky z police do přehrávače a zpět vůbec nepřenášel, avšak až do chvíle, než jsem spatřil, jak jinak než roztomilou, obálku jejich novinky. V tomto okamžiku byly všechny předešlé nahrávky, ostatně stejně jako před třemi lety, opět v permanenci. A příchod „Torture“ tudíž netrpělivě očekáván.
Jsem rád, že sveřepí rutinéři opět nezklamali, ba co více, dokonce mě svým aktuálním poselstvím vyprovokovali k tomu, abych si znovu poslechl, a musím říci znovu odložil, některá další deathmetalová dílka, která jsem buď nechával delší dobu dozrát nebo ty, jež se objevily k mání právě v uplynulých dnech.
Z luxusního death fitcentra „Torture“ letos vychází jak nabušená mladická verva, tak i nespoutaný letitý (zlo)duch, oboje sráží na kolena, následně válcuje. Žízeň po krvi je mnohem větší než v roce 1999 a zkušená pětice jí ukájí mocnými doušky hodující bestie. První, co švihne přes uši, je ostrý až žiletkový zvuk. Napotřetí se tedy ještě větší stala kvalita posledních alb, kdy ruku k dílu přiložil Erik Rutan. Skladatelské karty (ku velkému prospěchu věci) tentokrát hojně vynáší i oba kytarníci a jejich příspěvky plní nejen úlohu potřebné protiváhy Websterovým myšlenkám, ale hlavně dodávají tolik žádaný hitový náboj. Úvodní běsnící tandem „Demented Aggression” a „ Sarcophagic Frenzy” z krvavých nožů Pata O´Briena, resp. Roba Barretta, je později rozšiřován o množinu těch nejsadističtějších požitků a vyřvávaček do kotelního mumraje mrtvol pod pódiem „Encased In Concrete” či „As Deep As the Knife Will Go”, kterým neméně zdatně sekunduje vůdcova pomsta „Crucifier Avenged”.
„Avenged, the crucifier has returned to kill
Vengeance, the betrayers bound and hung by nails
Avenged, the crucifier has returned to kill
Revenge, their betrayal only brought them hell”
Gurmánské zahuštění krvavé huspeniny znamenají „Scourge Of Iron“ a „The Strangulation Chair” s parádními sólovými party. V prvním případě mistra cechu sekernického O´Briena, v tom druhém řádně poškádlí svojí nízko naladěnou tlustostrunnou porcovačku řeznický předák Webster nebo v podobném gardu údy za živa vyřezává „Followed Home Then Killed”, navíc proložená klasickým Mazurkiewiczovým kopákovým mazáctvím.
V případě, že počítáte správně, tak z celkového tuctu kompozic dvě třetiny představují nadmíru svěží a strhující zážitek, který nechce být opakovaně slyšen pouze z úcty k zavedené značce, ale kvůli maximálnímu uspokojení sado-masochistických choutek zotročeného posluchače.
A pokud dodám, že i zbývající skladby, mezi jinými freneticky zhudebněná nenávist „Rabid“ s fanatickým Corpsegrinderem za jatečním tlampačem nebo psycho srážka kytar „Intestinal Crank”, patří zdaleka k tomu nejlepšímu, co posledních patnáct let Američané produkují, potom nezbývá nic jiného, než před bičováním aktuálního deathmetalového dvanáctera CANNNIBAL CORPSE blaženě pokleknout.
Death metal non-plus ultra!
9 / 10
George "Corpsegrinder" Fisher
- vokály
Pat O'Brien
- kytara
Rob Barrett
- kytara
Alex Webster
- basa
Paul Mazurkiewicz
- bicí
1. Demented Aggression
2. Sarcophagic Frenzy
3. Scourge Of Iron
4. Encased In Concrete
5. As Deep As The Knife Will Go
6. Intestinal Crank
7. Followed Home Then Killed
8. The Strangulation Chair
9. Caged...Contorted
10. Crucifier Avenged
11. Rabid
12. Torn Through
Violence Unimagined (2021)
Red Before Black (2017)
A Skeletal Domain (2014)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Torture (2012)
Evisceration Plague (2009)
Kill (2006)
The Wretched Spawn (2004)
Worm Infested (MCD) (2002)
Gore Obsessed (2002)
Live Cannibalism (live) (2000)
Bloodthirst (1999)
Gallery Of Suicide (1998)
Vile (1996)
The Bleeding (1994)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Butchered At Birth (1991)
Eaten Back To Life (1990)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 43:51
Produkce: Erik Rutan & CANNIBAL CORPSE
Skvělá deska, která je srovnatelná s jejich prvními čtyřmi alby. Půl bodíku dolů jen za to, že už prostě nemá šanci být kultovní a zůstane trochu ve stínu výše zmíněné čtveřice alb.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.