OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sacha Baron Cohen je obdivuhodně trpělivý a důsledný. Se svými filmovými inkarnacemi proniká do veřejného prostoru a zpestřuje realitu fraškovitými výstupy svého bujného alter ega. S jistou mírou nadsázky by se dalo tvrdit, že právě drobné alotrie a mediální nepřístojnosti britského rapera Aliho G, kazašského novináře Borata či rakouského modela Bruna byly nakonec mnohem zajímavější než výsledný filmový koncept, který působil jako účelově poslepovaný sled více či méně povedených satirických skečů, v nichž se trefovaly nejrůznější stereotypy a vžitá společenská dogmata.
Skoro vůbec jako doopravdy
Generál Aladdin byl už na první pohled znatelně odlišný – na rozdíl od zcivilnělých inkarnací se dalo jen těžko očekávat, že by vousatý „Diktátor“ smyšlené země Wadiya mohl fungovat s obdobnou podvratnou uvěřitelností jako matlácký „kazašskoj“ reportér, nebo zženštilý rakouský eféb. Zkrátka: Aladdin je apriori filmovým konstruktem, ne vyfabulovanou postavou zpola autenticky působícího rozvraceče. Cohen a jeho dvorní režisér Larry Charles tak nutně museli opustit koncept skečových rošťáren, v nichž mnohdy jedna ze stran netuší, že se stává obětí velmi nekorektního žertu. „Diktátor“ je zkrátka a dobře „klasická“ filmová komedie, u které se divák už netáže, co je jenom jako, a co je doopravdy.
Překvapivě však ztráta dimenze skutečného veřejného pobuřování Cohenovu humoru nijak neublížila. Možná dokonce naopak: „Diktátor“ je v útoku na pilíře politické korektnosti a zesměšňování mediálních i společenských stereotypů ještě o kus dál než jeho předchozí snímky – i proto, že nemusí spoléhat na kouzlo náhody a nepředvídatelné reakce Cohenových obětí a může je dohrát do kýžených point.
Skoro jako film
Zároveň je o poznání filmovější. Už nejde jen o sled skečů pospojovaný do bizarní road movie či pofidérní přiteplené love story. Je to svým způsobem perverzní parafráze slavné komedie Johna Landise „Cesta do Ameriky“, v níž do země svobody proniká poslední Mohykán světových totalit, prožívá velmi bouřlivý vztah s americkou ženou i demokracií a takřka každým svým činem útočí na některé z pečlivě hájených tabu.
Larry Charles si tentokrát může zvesela vyšlápnout i na žánrové konvence – jednou z nejromantičtějších scén je ta, v níž hlavní hrdina objeví tajemství masturbace (konečně opravdová romantika pro muže), Aladdinova vyvolená je feministka se zarostlým podpaždím a jejich milostné vzplanutí má jeden z nejroztodivnějších rámců, jaké byly kdy na plátně k vidění. Film zároveň cíleně pošlapává morální očekávání diváků, kteří logicky předpokládají, že ten „křupan z Afriky“ se napraví, dostane rozum a pochopí, že žijeme v nejlepším z nejlepších systémů.
Rána přímo do věžáku
Parodie a velmi řízná satiričnost postihuje vše od genderových stereotypů přes mediální obraz třetího světa až po zakořeněný pocit strachu z odlišnosti, který definuje existenci západní civilizace. Na Cohenově humoru je nejvzácnější to, že je v jádru výbušně ikonoklastický, neusiluje o poučení či intelektuální propracovanost – je to primitivní, avšak naprosto dotažený a radikálně přeexponovaný terorismus vůči dobrému vkusu a vybraným mravům.
Svou neúctou k autoritám, hodnotám a ideologiím, jakožto i zálibou ve fekální a genitální tematice se blíží středověkému karnevalu, v němž se zcela obracejí póly světa. Takový humor je stejně neuctivý k islámskému fundamentalismu jako k ideologiím západu – a zastaví se až před samotným pojmem demokracie, jako by i tvůrci dobře věděli, že právě ona je jediným herním polem, na kterém se dají podnikat podobné heretické manévry.
Postavu Aladdina tak nelze jasně zaškatulkovat – není výsměchem islámu či konkrétní totalitě, je to mnohem spíše veselý soubor všemožných mediálních stereotypů, skrze něž vnímáme svoje „ideologické nepřátele“. „Diktátor“ je navzdory tématu totalitního vůdce mnohem neuctivější ke „svému světu“, než ke světu druhých, což v dnešní době harmonizujících a od reality odtržených selanek vskutku státnický počin.
„Diktátor“ rozhodně trpí nemocemi předchozích Cohenových filmů – především značnou nevyrovnaností kulometné kadence fórů, ale výpadky tempa kompenzuje větší semknutost a především báječná a očistná bláznivost vrcholných scén, v nichž se reflektují hluboko zakořeněné fobie i očividné praskliny v současném pojetí svobody. Film nás však nenutí mudrovat, relativizovat či moralizovat – humor je skutečnou dimenzí osvobození, v níž se posvátné pojmy i zakázané situace parodují s až dětinskou radostí.
Když Aladdinův dementní dvojník nechtěně polévá izraelskou delegaci vlastní močí a analytici amerického zpravodajského kanálu se pokoušejí zjevně absurdní situaci vykládat jako smysluplný politický akt, dotýká se „Diktátor“ velmi jednoduché esence své poetiky. Pokud se zdravý rozum chce vypořádat se zvrhlostí světa, absolutní a hrubá fraška byla, je a bude jednou z cest. Platí to už po staletí a vousatý „Diktátor“ Sachy Barona Cohen představuje další z krásných inkarnací iluze, že lidský smích je mocnější velkých dějin.
Neurvalá, primitivní, explozivní inkarnace Sachy Barona Cohena - a vůbec jeho nejlepší "charakterový" film.
8,5 / 10
Vydáno: 2012
Vydavatel: Bontonfilms
Stopáž: 83 min.
Diktátor
(USA 2012)
Režie: Larry Charles
Scénář: Sacha Baron Cohen, Alec Berg, David Mandel, Jeff Schaffer
Kamera: Lawrence Sher
Hudba: Erran Baron Cohen
Hrají: Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Faris, Megan Fox, B. J. Novak, John C. Reilly, Aasif Mandvi, Kevin Corrigan, Ajay Naidu, Fred Melamed, Bobby Lee a další.
Premiéra ČR / SR: 17. 5. 2012
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.