Donedávna velmi plodný a pokrokový žánr zvaný deathcore se ocitl ve fázi stagnace. Problém by nebyl ani tak s kvantitou, neboť nových nahrávek i kapel se objevuje stále víc než dost, ale spíš s kvalitou. Většina spolků více méně opakuje již stokrát slyšené a placka, která by tomuto odvětví vrátila dřívější lesk, se neobjevila už pěkně dlouho.

Velká jména, ke kterým se pozornost upírá nejvíce, často zbaběle utíkají k tradičnímu death metalu (ALL SHALL PERISH, JOB FOR A COWBOY) nebo taktéž upadli do stereotypu (CARNIFEX, SUICIDE SILENCE, EMMURE), či rozloženi personálními problémy mlčí (THE RED CHORD, OCEANO), popřípadě to zabalili úplně (DESPISED ICON, ANIMOSITY).

Až nyní na sebe vzali zodpovědnost (taktéž mezi starou gardu patřící) WHITECHAPEL a na svém bezejmenném albu se rozhodli škarohlídům ukázat, že všem deathcorovým dnům ještě nemusí být konec.  Amíci, kteří po celou svoji kariéru hrají víceméně typickou (ryzí) verzi žánru, na své letošní novince totiž předvádějí vskutku impozantní evoluční skok a po třech dost nahrubo hoblovaných fošnách přinášejí materiál, který krom toho, že zní jako vždy tvrdě, razantně, drtivě, je i hudebně zajímavý a nad současnou sériovou výrobou výrazně vyčnívá.

Hned od úvodních okamžiků je z alba jasně patrná snaha zahustit a trochu zkomplikovat svůj projev a taktéž vyhnout se klišé. Kytary i rytmika toho hrají mnohem více než na minulých deskách, skladby jsou členitější s mnoha zajímavými zvraty a celou produkci jistí jako vždy předpisově brutální murmur. Doporučuji soustředit se zejména na kusy „Hate Creation“, „(Cult)uralist“ nebo „Section 8“.

Kapela zajímavým způsobem střídá lehce nepravidelné rytmy, rychlé sypačky, pomalé, úderné „groove“ riffy, sóla, harmonie, občas je slyšet i sampl, ale i přes složitější stavbu skladeb ji to stále ukázkově hnětá. A v tom je právě ten vtip. WHITECHAPEL prostě namíchali správný poměr složitostí a přímočarého, metalového hoblování. Jejich aktuální matroš tak dle mého dokáže nejen rozpoutat na živo pořádný kotel, ale i zaujmout náročnějšího posluchače, který při soustředěném poslechu na kvalitní aparatuře kontroluje každý detail.

Podobně jako u poslední desky kolegů VEIL OF MAYA, je i z novinky WHITECHAPEL v některých momentech nepatrně cítit vliv „příbuzného“ djentu, ovšem žádné převlékání kabátu či změna stylu se ve výsledku nekoná. Američané jsou bezesporu hudebně vyspělejší a skladatelsky dál, ovšem stále zůstávají sympaticky věrni tomu svému deathcoru, což v jejich případě beru jako správnou cestu. Konec konců jejich bezejmenné „s/t“ je toho důkazem.