V hudebně pestré diskografii THE GATHERING se jenom těžko hledají slabá místa a situace se nezmění ani po hodnocení nedávno vydaného opusu „Disclosure“.

Tím, že se minulý počin „The West Pole” nepokálel z odchodu ikonické zpěvačky Anneke Van Giersbergen a s klidnou tváří hráče pokeru představil na odlehčených rockových základech hlasově téměř totožnou Siljei Wergeland, vyslal dva jasné signály, které letos utvrdil osmi položkovou kolekcí.

Prvním z nich je, že o zpěvačku, připomínající zabarvením hlasu Anneke, kapela stojí, hodlá s ní pracovat a nadále si ji chce hýčkat. Na novince připravila pro Siljei skutečný recitál. Norská diva za mikrofonem je opravdu duší a leskem současných hudebních nálad Holanďanů. Naposledy zde odbočím k Anneke s tvrzením, že právě touto deskou ansámbl vzdal jejímu dědictví velký hold, zároveň se ní však definitivně rozloučil. Druhý signálem, jež není u THE GATHERING zas tak překvapivý, je, že i nadále vědí přesně, co chtějí hrát a stále mají dost osobitosti na to, aby pro posluchače důvěryhodně zpracovali své rozmanité hudební inspirace.

„Disclosure“ nespatřuje v žádném případě tvůrčí ambice v hledání nových neprošlapaných stezek a je prosto jakýchkoliv překvapivých experimentů. Naopak je volným pokračováním, zušlechtěním a svým způsobem zdárnou obhajobou předchozího nekomplikovaného rockového rozpoložení kvintetu. Skupina přesvědčivě servíruje ucelený hudební koncept. Zvláště pak podobnost o sedmnáct let starších „In Motion #1“ a „In Motion #2” a zbrusu nových „Gemini I“ a „Gemini II“ ne náhodou dává vzpomenout na neustále svěží desku „Mandylion“.

Ruttenovci nikdy neměli problémy s budováním a stupňováním hudební atmosféry. Na recenzovaném kotoučku je toto řemeslo znovu provedené s fortelem ostřílených mistrů, rutinérů, kteří ale nezapomínají vtisknout práci nadšení i emoce, jež dokáží rozechvět a strhnout. Jedním z nejzdárnějších příkladů je dlouho před vydáním vypuštěná „Heroes For Ghosts“, plynule vystavěná desetiminutová cesta do hlubin jakékoliv duše neostýchající se přijmout nabízený kurz. Podobně fungují i ostatní kompozice příhodně dokreslované houslemi, violou, violoncellem a velmi působivě trumpetou.

Většinu stopáže samozřejmě hraje prim již zmiňovaný Siljein brilantní vokál, vždy v ideálním souznění nástrojovým doprovodem. Je to neobyčejně osobní průvodce chmurnými stavy, avšak zároveň dárce síly, naděje, potřebné placebo na zažehnání různých příkoří, která ohrožují kolikrát těžce vydolovaný a neméně těžce udržovaný optimismus.

„When I saw the look upon your face,
I knew we had lost precious hours
through our days“
(Gemini I)

I přes všechen ten nádherný, konejšivý zpěv, považuji za nejlepší skladbu devítiminutovou téměř instrumentální citovou bouři „I Can See Four Miles“, koketující s post-rockovou gradací. Ohromující dunění bicích, připomínající znovuzrozené SWANS, postupně nabaluje kvílivý vichr kytary, blesky smyčců a vy fantazií uneseni na povědomé místo, shůry bičováni očistnými vodopády padajícího lijáku, vyrovnaně přijímáte rozhřešení.

Konečné hodnocení může jenom stěží pokazit fakt, že se často (ovšem zcela vědomě) modelují známé postupy a rify. Kapela však předkládá úchvatný hudební materiál, nepřeplácaný, promyšlený do posledního detailu, navíc zabalený do příhodného čistého zvuku, který jenom umocňuje vynaloženou upřímnou snahu.

Kvalita „Disclosure“ může být zcela jistě viděna i přes jiné brýle, nicméně zastávám názor, že člověk může milovat i bez brýlí.