Z obalu nového alba DYMYTRY se na nás šklebí ošklivý narcistický vlk, který ve jménu klobásové kultury káže nepřehlednému ovčímu davu. Krom zjevně trefné narážky na nejmenovaného zasloužilého umělce, co chtěl žít nonstop, v sobě tenhle výjev obsahuje ještě jednu zajímavost - totiž onen znak na umělcově pultíku, který krom klobás vyobrazuje také krajíc chleba a půllitr piva alias symbol jakési konzumní kultury. A právě ta je něčím, co bývá kapele schované za predátorskými maskami občas vyčítáno. Je tedy vůbec nějaký rozdíl mezi tím, co DYMYTRY produkují a tím, jak to podle nich vypadá na koncertu „Neonarcise“?

No jistěže ano. Už jenom proto, že prostě hrají metal, tedy styl absolutně nestvořený pro to, aby hýbal tupými masami. A chce-li někdo hodnotit, jak moc ho na dnešní poměry hrají od podlahy, prosím, ať hodnotí. Z hlediska novinky, která je právě předmětem naší pozornosti (a která mimochodem oproti debutu „Neser!“ nepochybně ukročila od čehokoliv, co by mohlo znamenat jakékoliv bratříčkování s nějakou formou coreu), je to totiž úplně jedno. Její kvality jsou ukryty jinde: v silných nápadech a silných melodiích, které jen dokazují, jak mnoho ušlechtilého soudobého kovu ještě mají DYMYTRY v zásobě.

Jako nejvýraznější ukázka vší té moderní metalové symbiózy působí skladba, která byla z alba odtajněna jako první, tedy „Síť pro sociály“. Mimo skutečně vtipné přesmyčky ve svém názvu (a rovněž jasného signálu o tom, že textově se kapela otřepává z některých hloupostí na debutu) přináší také zatraceně ostrý riff, důrazně houpavé tempo a nezbytnou, nevtíravě dokreslující elektronifikaci, což všechno dohromady má sílu hotového hudebního dynamitu.

Podobně výrazných skladeb je pak na albu celá řada, takže si prakticky stačí jen ukázat prstem. Ten můj si dále vybírá chytlavou „Média“, kořeněnou krásně vláčným refrénem, urputnou „Skoč“, v podstatě veselou titulní věc a naopak velmi dojemnou baladu „Pod nuselákem“. Po ní navíc DYMYTRY posluchače za onen prst pomyslně chytnou a nedovolí mu už víc polemizovat, co vlastně je a co není povedené, neboť závěrečná čtveřice skladeb (vtípek „Hanglická“ nepočítaje) je přímo smrští metalové otevřenosti, která na podkladu nijak zásadních lyrických témat znovu předvádí, jak je to s tím těžkým kovem jednoduché, když máte více jak solidní invenční základ. Na tom už se pak dá vystavět lecjaký povedený kus, což je ostatně v „Jsem nadšenej“ (do jejíhož refrénu se maličko vloudili KRUCIPÜSK), „Dymytry“, „Ocelové partě“ a „Harpyji“ slyšet víc než dost.

„Neonarcis“ je pro to všechno albem vpravdě důstojným, na němž je jednoduchým a zároveň výstižným způsobem vyjádřeno všechno to, co možná některému dnešnímu domácímu metalu kolikrát schází, totiž nadhled a spontánnost.