END OF GREEN - Twinfinity
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z obalu nového alba DYMYTRY se na nás šklebí ošklivý narcistický vlk, který ve jménu klobásové kultury káže nepřehlednému ovčímu davu. Krom zjevně trefné narážky na nejmenovaného zasloužilého umělce, co chtěl žít nonstop, v sobě tenhle výjev obsahuje ještě jednu zajímavost - totiž onen znak na umělcově pultíku, který krom klobás vyobrazuje také krajíc chleba a půllitr piva alias symbol jakési konzumní kultury. A právě ta je něčím, co bývá kapele schované za predátorskými maskami občas vyčítáno. Je tedy vůbec nějaký rozdíl mezi tím, co DYMYTRY produkují a tím, jak to podle nich vypadá na koncertu „Neonarcise“?
No jistěže ano. Už jenom proto, že prostě hrají metal, tedy styl absolutně nestvořený pro to, aby hýbal tupými masami. A chce-li někdo hodnotit, jak moc ho na dnešní poměry hrají od podlahy, prosím, ať hodnotí. Z hlediska novinky, která je právě předmětem naší pozornosti (a která mimochodem oproti debutu „Neser!“ nepochybně ukročila od čehokoliv, co by mohlo znamenat jakékoliv bratříčkování s nějakou formou coreu), je to totiž úplně jedno. Její kvality jsou ukryty jinde: v silných nápadech a silných melodiích, které jen dokazují, jak mnoho ušlechtilého soudobého kovu ještě mají DYMYTRY v zásobě.
Jako nejvýraznější ukázka vší té moderní metalové symbiózy působí skladba, která byla z alba odtajněna jako první, tedy „Síť pro sociály“. Mimo skutečně vtipné přesmyčky ve svém názvu (a rovněž jasného signálu o tom, že textově se kapela otřepává z některých hloupostí na debutu) přináší také zatraceně ostrý riff, důrazně houpavé tempo a nezbytnou, nevtíravě dokreslující elektronifikaci, což všechno dohromady má sílu hotového hudebního dynamitu.
Podobně výrazných skladeb je pak na albu celá řada, takže si prakticky stačí jen ukázat prstem. Ten můj si dále vybírá chytlavou „Média“, kořeněnou krásně vláčným refrénem, urputnou „Skoč“, v podstatě veselou titulní věc a naopak velmi dojemnou baladu „Pod nuselákem“. Po ní navíc DYMYTRY posluchače za onen prst pomyslně chytnou a nedovolí mu už víc polemizovat, co vlastně je a co není povedené, neboť závěrečná čtveřice skladeb (vtípek „Hanglická“ nepočítaje) je přímo smrští metalové otevřenosti, která na podkladu nijak zásadních lyrických témat znovu předvádí, jak je to s tím těžkým kovem jednoduché, když máte více jak solidní invenční základ. Na tom už se pak dá vystavět lecjaký povedený kus, což je ostatně v „Jsem nadšenej“ (do jejíhož refrénu se maličko vloudili KRUCIPÜSK), „Dymytry“, „Ocelové partě“ a „Harpyji“ slyšet víc než dost.
„Neonarcis“ je pro to všechno albem vpravdě důstojným, na němž je jednoduchým a zároveň výstižným způsobem vyjádřeno všechno to, co možná některému dnešnímu domácímu metalu kolikrát schází, totiž nadhled a spontánnost.
„Neonarcis“ je albem vpravdě důstojným, na němž je jednoduše a výstižně vyjádřeno všechno to, co možná dnešnímu domácímu metalu kolikrát schází, totiž nadhled a spontánnost.
7,5 / 10
Jan "Protheus" Macků
- zpěv
Jiří "Dymo" Urban
- kytara
Jan "Gorgy" Görgel
- kytara
Artur "R2R" Mikhailov
- baskytara
Miloš Meier
- bicí
1. Lunapark
2. Média
3. Síť pro sociály
4. Skoč
5. Rédijo
6. Neonarcis
7. Stáváš se potravou
8. Pod nuselákem
9. Jsem nadšenej
10. Dymytry
11. Ocelová parta
12. Harpyje
13. Hanglická
Vydáno: 2012
Vydavatel: Metalgate Records
Stopáž: 49:37
Produkce: DYMYTRY
... bod za zvuk..půl bodu ze soucitu..ale z h*vna se prostě ten bič neuplete..takoví méně chytlaví Kabát,kteří si hrajou na to jak jsou "core" a tvrdí,když si vezmou masky a na nohy New Rocky....
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Ale jo, tenhle pozdní švédský diskotékový metal má něco do sebe, a to i na svém již devátém řadovém albu, kde krom zlata v hrdle Nilse Molina nabízí i pár výrazných melodií, co se dobře posluchají, obzvlášť když pod nimi bublají ty tvrdé kovové spodky.
Takový francouzský stylový bráška Řeků MOTHER OF MILLIONS. Citlivý a náladový prog rock s důrazem na baladičnost a melodiku. A i zde má hodně výraznou roli emotivně zabarvený vokál. Hudebně se najdou vlivy LEPROUS, PORCUPINE TREE, ale i krajanů KLONE.
Po tragické smrti klávesáka Makise Tsamkosogloua, který v roce 2019 zemřel přímo na pódiu, se Řekové vrátili s ještě emotivnější porcí svého prog rocku. I díky výraznému vokálu je opět cítit LEPROUS aura, ale vůbec to nevadí. Výsledek je super.
"Beyond The Masters" zaškrtává všechny položky OSDM "checklistu". Někdo by mohl snad štkáti, že je to pořád to samé, že to nic nového nepřináší, že... Jako by nebylo dost jasné, že variace na odkaz mocných INCANTATION se dají poslouchat od rána do večera.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.