Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S jistou dávkou nostalgie se v myšlenkách vracím k jaru 2007. Byla to doba, kdy krom zeleně a obligátních jarních rostlinek začala kvést i má alergie k všudypřítomným a značně marným kapelám melodicko-metalového směru. V hromadě nepotřebného plevelu jsem ovšem narazil i na květinu, která se pro mne stala společnicí toho ročního období a zároveň pádným důkazem, že nezáleží na tom, jaký žánr interpret hraje, ale především jak!
A právě způsob, jakým KAMELOT svůj foch ovládali, mne dokonale přesvědčil o jejich přednostech a sebevědomě mi přeházel žebříček důležitosti podobně koncipovaných kapel. Mystická atmosféra, kompoziční přístup, kde se všudypřítomně proplétaly silné a neotřelé melodie, vyšperkované propracovanými aranžemi a především Royovým magickým hlasem, to v konečném zúčtování bylo něco, o čem snad nesnili ani ti největší „hevíkoví“ skeptici.
Jenže v tu dobu, kdy jsem v euforickém rozpoložení glorifikoval (což ani čas nijak nezměnil) grandiózní trojlístek „Karma“, „Epica“ a „The Black Halo“, přišla na svět „Ghost Opera“ a přinesla s sebou otázku „Jak dál?“ Poprvé se totiž k materiálu přikradla bestie, s níž se dřív nebo později setkávají všechny kapely, které se ocitnou na vrcholu žánru. Dobrý pocit ničící matka rutina. Neklid v duši prohloubil ještě více vyvařený následovník „Poetry For The Poisoned“, jehož nespasila ani plejáda zvučných jmen (Jon Oliva, Gus G., Björn „Speed“ Strid, Simone Simons a další). Než přejdeme k současnosti, dodejme snad jen, že krizi v řadách KAMELOT korunoval odchod jejich poznávacího znamení, fenomenálního pěvce Roye Khana, jehož zprvu na koncertních pódiích nahradil Fabio Lione z RHAPSODY OF FIRE, aby poté i on vyklidil pozici pro nově příchozího Tommyho Karevika.
Ačkoliv má tento novic za sebou tři angažmá ve švédských progmetalových uskupení (VINDICTIV, SEVENTH WONDER, FIRECRACKER), pátrali byste po jeho minulosti spíše v některém povedeném KAMELOT revivalu. Disponuje totiž velmi podobnou barvou hlasu jako jeho předchůdce a i technika jím prezentovaná vám též bude přinejmenším velmi povědomá. Jedná se tedy o jasnou sázku na jistotu, a to jak pro kapelu, tak pro konzervativní fanoušky, kteří se v živých vstupech spokojí s věrnou interpretací starých, osvědčených skladeb. Těžko říct, jestli je úplně špatně, že se kapelník Thomas Youngblood zalekl možnosti pozměnit tvář kapely, jisté však je, že tak neučinil ani v hudební struktuře nového alba „Silverthorn“.
Přitom poslední desky jasně hladoví po špetce soli, po neotřelém a vzrušujícím kompozičním přístupu, jenž je u KAMELOT již pár let minulostí. Ať už se novinka poslouchá jakkoliv příjemně, ani zde se Thomasovi nepodařil vyřešit rébus, jímž by seřídil zmagnetizovanou buzolu, naznačil tak cestu z bludiště a triumfálně svou kapelu vyvedl zpět do časů, kdy poslech jejích opusů byl skutečným zážitkem.
Smíříme-li se tedy s tím, že kluci elixír excelentních nápadů spotřebovali v první polovině minulé dekády, vyjde nám „Silverthorn“ jako solidní a dobře poslouchatelná metalová deska, jež překvapivě neskýtá tolik hluchých míst, jako předchozí dvě fošny. Je konstruována v šlapavém středním tempu, takže se fanoušci speedových kvapíků krom pár výjimek („Sacrimony (Angel Of Afterlife)“ a „Solitaire“) opět nedočkají kýžené satisfakce, a podobně přijdou na buben i příznivci tíživě temné, až přímo zlověstné atmosféry, tolik prostoupené minulou řadovkou. Novinka je i přes tradiční absenci veselých popěvků přece jenom méně posmutnělá a sází spíše na chytlavost (vydařený střed alba „My Confession“, „Silverthorn“ a „Falling Like The Fahrenheit“), což kvituji s povděkem, jakkoliv je úspěch oproti hvězdné minulosti jen poloviční a opravdový návykový trhák typu „Forever“, „Edge Of Paradise“ nebo „March Of Mephisto“ v nedohlednu.
Pozitivní však je, že i přes občasnou křečovitost postupů umí kapela stále elegantně vybruslit z kýčovitých pasáží a nepustit je za hranu (ne)vkusu. Například poněkud prvoplánový „therionský“ chorál ve „Veritas“ přetne skvělý refrén a v titulní „Silverthorn“ po „nightwisho-dětskému“ sboru zase přebere štafetu zboostrovaná kytara, takže než vás podobné oko na punčoše začne iritovat, je zase dobře.
Nejlépe je u biblické suity „Prodigal Son“, upečené ze tří částí, potvrzující především staré známé stanovisko, že i v těchto nepříznivých časech zůstávají rozmáchlejší kousky jednou z největších devíz KAMELOT. Horší je to s baladou „Song For Jolee“, která nepatří mezi top kousky tohoto střihu a z vlažného dojmu ji nevytáhne ani vzpomínaný Khanův klon.
Jinak se nic zásadního nemění a KAMELOT jsou nadále rozpoznatelní z každé noty. Kytarové výpady, jak bývá zvykem, doprovází podpůrné smyčcové a klávesové hradby, a byť nepůsobí rušivě, dokázal bych si zde představit kousavější zvuk kytar. Avšak to jsou jen drobnosti. Důležitější je, že tito Američané stále patří ve svém ranku mezi to lepší, a že se jim navzdory všem patáliím, jež natáčení předcházely, podařilo vyrukovat s důstojným albem, které se sice těžko dostane na piedestal studiové tvorby těchto borců, ale ostudu jim zaručeně netrhne.
Skvostnou minulost KAMELOT nevyženete ze vzpomínek ani po poslechu této sympatické desky, a je zhola jedno, zda na ní bude pět Roy Khan nebo jakýkoliv jeho klon.
1. Manus Dei
2. Sacrimony (Angel Of Afterlife)
3. Ashes To Ashes
4. Torn
5. Song For Jolee
6. Veritas
7. My Confession
8. Silverthorn
9. Falling Like The Fahrenheit
10. Solitaire
11. Prodigal Son (Part I., II. a III.)
12. Continuum
Že mají KAMELOT nového zpěváka, to po vypuštění první vlaštovky v podobě skladby „Sacrimony“ někteří méně znalí fanoušci určitě ani nezaregistrovali. Skutečně, je až s podivem, že v ní novic Tommy Karevik zní jakoby Khanovy z huby vypadl, hlavně pokud jste si dali tu práci a poslechli si jeho pěvecký projev (technicky slušný, byť volně zaměnitelný se spoustou podobných hlasů) v některém z jeho předchozích působišť. No, ale světe div se, „Sacrimony“ přesto fungovala a funguje, protože jde o příjemnou vypalovačku se vší KAMELOTí artilérií za ta léta na scéně posbíranou. Otázka pro „Silverthorn“ byla tedy nasnadě, ustojí to podobně i celá novinka? Myslím, že tak na půl. Dvě věci jsou neoddiskutovatelné – materiál pokračuje tam, kde skupina bývala nejsilnější v kramflecích, krapítek ustoupila z temnoty posledních alb a Tommy Karevik ze sebe i nadále ždíme Khana, co jen to jde. Ovšem ono to často nejde, a tak spousta pasáží zní díky této stylizaci nějak nedomrle, křečovitě, zkrátka je poznat, že je tlačen někam, kde není barvou hlasu doma. Pokud na tuhle hru přistoupíte, dostane se vám ta nejklasičtější sázka na jistotu, jakou si pod jménem amerických KAMELOT umíte představit. Zajímavé a neotřelé nápady jsou ale zase o hezkých pár kroků vzdálenější.
26. října 2012
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
kuklač
9 / 10
Neviem opisat to kuzlo ktore ma stale pritahuje k tejto kapele uz ...vyse 12 rokov ale jedna vec je ista ze ziadny ich album ma nikdy nesklamal a to iste plati aj samozrejme o Silverthorne.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.