Počítám, že od vydání „Gods Of War“ se toho u MANOWAR mnoho změnilo. Nemám samozřejmě na mysli narcistickou zálibu kapely ve vydávání nejrůznějších živých záznamů a jiných neřadových navolňovačů peněženek (vzpomeňme, když už jsme u toho, třeba dva roky starou kompletně znovu nahranou klasiku „Battle Hymns“), ale věci jiné, odehrávající se „pod povrchem“, respektive v myslích našich starých známých ocelových bojovníků. 

Pět let od vydání zmíněného posledního studiového záznamu tu totiž najednou máme album, které ani náznakem nejde ve stopách tehdejších prohlášení o celé řadě bohů, kterým se (tedy po Odinovi) ještě kapela hodlá co možná nejspektakulárněji věnovat, a které je, pro někoho možná překvapivě, velmi důstojným návratem k tomu, co téhle kapele vždy slušelo nejvíc.

Proč je tomu tak, lze jen těžko říct. Možná ale především díky neodvratně se blížícímu šestému křížku na bedrech dvou nejdůležitějších persón skupiny, totiž Joeyho DeMaia a Erica Adamse, který mohl ve spojení s povědomím o předčasném odchodu další neodmyslitelné ikony mužů z bitevní vřavy Scotta Columbuse (skonal v dubnu 2011 ve věku 54 let), zcela jistě vyvolat potřebu jakéhosi bilancování a s ním i přirozené soustředění se na podstatné hudební věci a ne jen velkohubé tlachání.

V každém případě album „The Lord Of Steel“ mění obrázek o MANOWAR z posledních několika let a vrací jim důstojnost, která už jim scházela ještě o nějaký ten pátek déle. Jako kdyby ve studiu zase stáli jen ti čtyři mladíci s hromadou čistých, upřímných heavymetalových ideálů, a ne jen pánové v letech s nějakými těmi zkušenostmi ze šoubyznysu. Jistě, už sám název nahrávky tomu nenapovídá, řeknou teď jistě mnozí z vás, ale opak je pravdou. Už sám název je přesně takový, jak si to sbírka šťavnatých variací na to nejlepší, co za sebou tahle parta chlapíků v kůži kdy zanechala, přesně zaslouží, a o to víc ji symbolizuje.

„On Hymns Of Battle We Rode To Glory,
Hail England Did We By The Sign Of The Hammer,
We Fought The World, Kings Of Metal To Be,
Louder Than Hell, Warriors Of The World,
Now Gods Of War“ („Hail, Kill And Die“)

Rekapitulační injekce postihla prakticky celý playlist alba a v konečném důsledku pro něj znamená výsostnou zvučnost, do uší bijící rozhodnost při skladatelském procesu a samozřejmě i přemnohé heroické fráze, opěvující vše od pravé heavymetalové víry až po osudovou vyzývavost desperátů stojících nakonec vždy na té správné straně (pravda, jednou se nám do toho v krásně tradiční baladě „Righteous Glory“ znovu nacpe i Odin, ale to snad nestojí ani za řeč).

Jinými slovy tedy přesně ty průvodní znaky, které MANOWAR neochvějně provázely vždy, když byli bráni za kovově stylotvůrné. Je už pak jedno, zda se posluchač cítí spíše jako „Manowarrior“, „El Gringo“ (mimochodem skladba složená pro stejnojmenný americký thriller) či „Expendable“, podstatná je úplně jiná věc. Soudě dle „The Lord Of Steel“ se totiž MANOWAR na sklonku své kariéry zdají být pokornými, a to z nich - při všech kvalitách, které v sobě jako autoři stále mají zakódovány - znovu činí pravou heavymetalovou kapelu, kterou je radost poslouchat.