OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi nešlo nemít ve vztahu k „Ugly Noise“ velká očekávání. Po fantastickém, dva roky starém zápisu „The Cold“, který vygumoval metalovou konkurenci široko daleko, po zhodnocení entuziasmu, s jakým se fandové na Pledge Music kapele na album složili, a po pohledu na jeho úžasný obal, který sliboval ještě razantnější pootočení nožem zabodnutým v už tak tklivé a melancholické příchuti současných FLOTSAM AND JETSAM, to opravdu, opravdu nešlo jinak.
A to samozřejmě ani nemluvím o zprávách o návratu ztracených synů Michaela Gilberta, Kellyho Davida-Smitha nebo dokonce Jasona Newsteda (u nějž ovšem nakonec zůstalo jen u autorské spolupráce). Ne, vskutku nebylo proč vzhlížet k loňskému zimnímu slunovratu, kdy album oficiálně vyšlo, jinak než s naprostou důvěrou a tušením velkých věcí.
Pravda ale byla, jak to tak bývá, nakonec poněkud jiná. Respektive, „Ugly Noise“ rozhodně není špatným albem, kdyby to tak teď mělo vyznít, to vůbec ne, ale je tak nějak „jiným“. Jiným asi jako když po drahných létech potkáte starého dobrého přítele, rádi byste se s ním objali, ale on vám jen s náležitým odstupem potřese pravicí. Přitom to ale bez ohledu na to bude pořád ten váš starý dobrý známý, se kterým si jinak pořád dobře rozumíte a v jeho společnosti se pořád cítíte dobře.
Věci se zkrátka mění a mění se i FLOTSAM AND JETSAM, aniž by to ovšem nějak výrazně ovlivnilo jejich původní identitu. Proto aktuálně velmi často znějí ještě rozvláčněji a pesimističtěji, v duchu rezignace na původní thrash metal (nebo co to z něj vlastně zbylo), a možná i proto ve chvílích, kdy se naopak snaží být co nejpůvodnější, nejsou zrovna ve výstavní formě.
„I´m Still Alive, Take No Bets, I Just Can´t Feel It Any More, So I Try To Run And Hide From Things I Felt Inside, Before It Puts Me To The Floor“ („Run And Hide“)
Úvodní, titulní věc je bezpochyby velmi silným hymnusem na svém místě. Sugestivně povadlé piáno, sugestivní (a skvělý) Eric A. K. a rozvážné střední tempo, jen těžko si lze představit skladbu, která by po minulé nahrávce mohla album odstartovat lépe. Horší už je to s „Gitty Up“, která jakoby ve svém strojovém rytmu trochu pozapomínala na to, že skladba také musí mít duši. „Run And Hide“ naproti tomu znovu trhá posluchačovy emoce na cucky, schována za svou těžce depresivní náladu a téměř nemetalové vyznění, ale to přesně z ní činí asi nejvýraznější skladbu celého alba. „Carry On“ znamená druhou svižnější přestávku v tom zajímavějším z albového děje, a když na ní naváže další zoufalá a až téměř rockově vyznívající výpověď „Rabbit´s Foot“ (ovšem opět mimořádně působivá), vypadá to, že na tomhle střídání bude postavena celá deska. „Play Your Part“ nicméně zůstane navzdory tomu naladěna na stejné notě a kovový buchar se rozjede až teprve pak, zejména ve výrazné „Rage“ a po ní i „Cross The Sky“, které už ale trochu schází potřebný tah na bránu.
A nejspíš symbolicky, protože všechno ostatní, co se poté na albu odehraje, už jaksi postrádá cokoliv, co by posluchače nutilo se do těchto míst nějak zvlášť vracet. Poslední čtyři skladby, asi nejvíce podobné tomu, pod čím si lze představit thrashové odsýpání, jsou jedna jako druhá, krátké, mdlé a tak nějak bez pořádné a konkrétní příchuti. Co se v tuhle chvíli přesně děje s kapelou lze jen velmi těžko odhadnout, nicméně předcházející materiál „Ugly Noise“ je i se svými chybičkami natolik autorsky výrazný, že na tuhle finální epizodu lze s přehledem zapomenout.
Čili přesně platí, co jsem už zmiňoval: tahle deska je sice „jiná“, ale pořád je od FLOTSAM AND JETSAM, a to jí neomylně dovádí ke kvalitám, které jsou poměrně nepřehlédnutelné.
Tahle deska je sice „jiná“, ale pořád je od FLOTSAM AND JETSAM, a to jí neomylně dovádí ke kvalitám, které jsou poměrně nepřehlédnutelné.
7 / 10
Eric A.K.
- zpěv
Edward Carlson
- kytara
Michael Gilbert
- kytara
Jason Ward
- baskytara
Kelly David-Smith
- bicí
1. Ugly Noise
2. Gitty Up
3. Run And Hide
4. Carry On
5. Rabbit's Foot
6. Play Your Part
7. Rage
8. Cross The Sky
9. Motherfuckery
10. I Believe
11. To Be Free
12. Machine Gun
Blood In The Water (2021)
The End Of Chaos (2019)
Flotsam And Jetsam (2016)
Ugly Noise (2012)
The Cold (2010)
Once In A Deathtime (DVD) (2008)
Live In Japan (DVD) (2005)
Dreams Of Death (2005)
Live In Phoenix (DVD) (2003)
My God (2001)
Unnatural Selection (1999)
High (1997)
Drift (1995)
Cuatro (1992)
When The Storm Comes Down (1990)
No Place For Disgrace (1988)
Doomsday For The Deceiver (1986)
Rovnou přiznávám, že díky známým výkyvům v diskografii FLOTSAM AND JETSAM jsem novinku nijak netrpělivě nevyhlížel a "Ungly Noise" je bohužel přesným naplněním všech předpokládaných prognóz. Přímočařejší, chudší jak melodicky, tak především riffově - člověk aby takové tuctové stařešiny jako třebas "Motherfuckery", "To Be Free", "Machine Gun" apod. pohledal - jsou úplným propadem do hlubové minulosti bez sebemenší přidané hodnoty a kloudnějšího nápadu. Ano nahrávka má i světlejší místa - úvodní titulku se zastřeným klavírem, "Run And Hide", "Play Your Part" ad., ale i tahle povedenější čísla jsou taková nemastná, chudá, rovná a zoufale tradiční. Šestka jenom díky osobním sympatiím ke kapele.
Na první poslech bída bídoucí, na druhý to chce čas a klid, potom hodně dobrý :-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.