Rockový štramák Nick Cave připravil pro své příznivce na letošní únor další sbírku líbezných písní.

Pět let po povedené čtrnácté řadovce „Dig. Lazarus, Dig !!!“ se na scénu vrací jeho hudební těleso „The Bad Seeds“. V tomto si většina muzikantů pouze odložila psychopatickou masku projektu GRINDERMAN, jež byla silně propocená ze struhujících kázání z nihilistické příručky „2“, vydané v roce 2010.

Početná muzikantská kumpanie, poletující kolem charismatického Australana s civilně démonickou vizáží, si dala dostaveníčko na malebném jihu Francie, ve městečku Saint-Rémy-de-Provence, aby zde nasála inspiraci pro novinku mající tajuplně přitažlivý název „Push The Sky Away“.

Přestože nádherně vyvedený cover desky společně s nedávnými hudebními tendencemi tohoto elegána může navodit očekávání živelnějších a rozmanitějších poloh Caveovy skladatelské nátury, máme tu co do činění s poklidnou, velmi intimní a místy až hudebně minimalistickou zpovědí. Tato v první řadě mistrovsky pracuje s tvorbou podmanivých nálad mísicích (příhodně dle místa vzniku kolekce) závany z voňavé francouzské Riviéry s jakousi studenou frontou, přicházející z vrcholků Alp.

Napětím nabitá atmosféra je pro potřeby Nickova recitálu pěstována až s vojenskou disciplínou. Žádný z početné množiny doprovodných instrumentů se nikam zběsile nevrhá, natož aby si pro sebe urval nějakou tu osobní „sólo“ chvilku. Ani doprovodné, něžné vokály Natalie Wildeové a Marthy Skye Murphové nijak výrazně neohrožují poměrně konstantní polohu záměrně upřednostňovaného principálova zpěvu. Tento se nenuceně snaží předat různá rozverná poselství, která by měla aktivovat posluchačovu fantazii, a se společně spouštěnými hudebními podklady vytvořit pro každého příjemce kulisy vlastního příběhu.

Osobně se mi dosti zamlouvají podobně koncipovaná neurčitá poselství, spontánně probouzející představivost, jež si sama dokresluje již načrtlé kontury. Vztah k albu se tak stává osobnějším. Pro přiblížení textové stránky a tvůrčích záměrů budu citovat Nickův komentář objasňující charakter recenzovaného alba: „Pokud bych měl použít tu ošuntělou metaforu o deskách, našich dětech, tak u tohoto alba se jedná dítě-ducha v inkubátoru a Warrenovy smyčky jsou jeho droboučce se chvějící tlukot srdce“. Věřím, že toto přirovnání stačí k tomu, aby posluchačovi naznačilo, kam ho zavedou otevřené dveře pološerého pokoje.

Ačkoliv je celý opus unášen na mírných vlnách, tak každá z devítky kompozic má svůj vlastní, pestrý a především přitažlivý život. Tu a tam jsme svědky nepatrného, avšak přesto malého rozčeření hladiny, jako např. ve „Water´s Edge“, „Jubilee Street“ nebo „Higgs Boson Blues“, ale bezprostřední semknutost kolekce to jenom stěží může ohrozit. Necelá třičtvrtě hodina potom opravdu přináší poutavou, rockově komorní zkušenost.

Spousta čtenářů bude určitě namítat, že na podobný druh hudby je potřeba mít to či ono správné rozpoložení a pokud se toto nedostaví první, tak s největší pravděpodobností připlují hustá mračna nudy. „Push The Sky Away“ však tuto tezi obrací naruby. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je přesvědčivým, šarmantním a kolikrát i velmi vtipným společníkem v jakémkoliv rozmaru. Schopnosti umět podat ruku a pohnout posluchačovou duší si na muzice cením vlastně úplně nejvíce. Díky tomu ode mě odchází tato kolekce s poměrně vysokým hodnocením a to navzdory tomu, že po hudební stránce nenabízí žádné velkolepé nebo unikátní představení.

Je to jako byste v drážkách desky našli dobrého přítele, který je neustále v dosahu, a to jak v dobrém, tak i v tom špatném.

„And if your friends think that you should do it different
and if they think that you should do it the same
you´ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and
push the sky away“