Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
1. Poupée de cire, poupée de son
2. Une Fleur dans le cœur - 3:03
3. Initials B.B.
4. Mon Amour, mon ami
5. Polichinelle
6. La Maritza
7. Sœur Angélique
8. Dis-moi poupée
9. Lilith
10. En Alabama
11. Wahala Manitou
12. Je n'ai besoin que de tendresse
13. La Licorne d'or
14. J'ai le mal de toi
15. Poupée de cire, poupée de son
16. Les sucettes (bonus)
O čem je šanson? Je to drama v kostce, jak říkala paní Ljuba Hermanová, spíše se žije, než zpívá. Není ani tak o práci hlasivek, jako o stavu někde hluboko uvnitř zpěváka. Z toho všeho plyne, že zpívat ho rozhodně nemůže každý. A teď si představte, jak asi může jeho zpracování vypadat od krále vážné hudby pro chudé Christofera Johnssona. Hrůzostrašně je slabé slovo. Náš hrdina prostě skladby vzal a srovnal je do typické THERION lajny (zvony, sbory, chorály, cinkání, cvrlikání "operních" fňuken a pod tím vším jeho monumentální riff "ttddtdd" TM, všude kam se podíváš). Z písní pak buď vystavěl spartakiádu s ABBA refrény, nebo je romanticky "zploužákovatěl" (vemte za příklad třeba "La Maritzu" v příšerně upištěné cajdákové verzi od THERION a srovnejte s výstavní verzí Hany Hegerové "Co mi dáš") - něco tak příšerného se skutečně jen tak neslyší. Můžeme se bavit o instrumentaci, produkci a kolik bodů si za to zaslouží, pro tuhle odpornost by však i -666 bodů bylo málo. "Květy zla" - ano to jediné sedí.
Máte rádi šanson? Pokud ano, pak se tomuhle paskvilu vyhněte obrovským obloukem. Jinak se vám totiž při jeho poslechu bude neustále otevírat v nožík v kapse a zaboha se nezbavíte obrovské chuti s ním vykastrovat toho, kdo takovýmhle způsobem dokázal věci zprnit a postavit úplně na hlavu.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.