Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
8 / 10
Les Fleurs Du Mal (2012)
Sitra Ahra (2010)
Gothic Kabbalah (2007)
Sirius B (2004)
Lemuria (2004)
Live In Midgard (2002)
Secret of The Runes (2001)
Deggial (2000)
Crowning of Atlantis (MCD) (1999)
Vovin (1998)
Eye of Shiva (singl) (1998)
A Zaraq Arab Lucid Dreaming (EP) (1997)
Theli (1996)
Siren of The Woods (singl) (1996)
Lepaca Kliffoth (1995)
Beauty In Black (MCD) (1995)
Ho Drakon Ho Megas (1993)
Beyond Sanctorum (1991)
... Of Darkness (1991)
Time Shall Tell (1990)
Beyond The Darkest Veils Of Inner Wickedness (demo (1989)
Paroxymal Holocaust (demo) (1989)
Vydáno: 2012
Vydavatel: DIY
Stopáž: 47:56
Tracklist:
1. Poupée de cire, poupée de son
2. Une Fleur dans le cœur - 3:03
3. Initials B.B.
4. Mon Amour, mon ami
5. Polichinelle
6. La Maritza
7. Sœur Angélique
8. Dis-moi poupée
9. Lilith
10. En Alabama
11. Wahala Manitou
12. Je n'ai besoin que de tendresse
13. La Licorne d'or
14. J'ai le mal de toi
15. Poupée de cire, poupée de son
16. Les sucettes (bonus)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
