Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnohé komentáře z těch, co jsem zaslechl od pondělního rána v předvečer dalšího vystoupení britské legendy Železné panny v matičce Praze, se shodovaly v jednom. IRON MAIDEN žijí především historií a na posledních albech toho mnoho zásadního nepřinášejí.
Svatá pravda. Jenže zároveň pravda, která v sobě skrývá další pravdu. Steve Harris a spol. si tenhle luxus zkrátka mohou dovolit. Po tom, co napsali nejzásadnější kapitoly heavymetalové historie, by asi byli blázni, kdyby se tak nechovali a kdyby nežili z plodů své mravenčí práce, které budou nesmírně výživné ještě i za sto let.
Jedním z oněch skvostů (a mnozí jistě řeknou nejskvostnějších) bylo i album „Seventh Son Of A Seventh Son“, kterému je letos čtvrtstoletí. Proto bylo téměř jasné, že pokud po turné na podporu „The Final Frontier“ (2010) přijde další „reunionové“ turné (jakože to Steve v dřívějších rozhovorech uváděl), padne volba právě na řadovou sedmičku.
Oprášily se dobové kulisy, přihodily technické novinky (kterých se za těch 25 let nashromáždilo, jen co je pravda) a turné „Maiden England“ se mohlo rozjet i v roce 2013. Jeho pražská zastávka byla jedním slovem fantastická. Jen ke stejnému místu a na první pohled i stejné návštěvě jako před téměř pěti lety tentokráte přibyly těžké mraky a jejich neustávající protržení. Ač kryt v sekci na sezení střechou, troufám si nicméně tvrdit, že to koncertu ani trochu neuškodilo, spíš naopak. A to samozřejmě nemluvím o tom, že chvílemi to vypadalo, jakože se blýská přesně do ďábelského Nickova rytmu a z černého nebe každou chvíli vykoukne i zamračená Eddieho tvář poskládaná z mraků...
Pečlivě vybraný playlist vrcholil snad v každé ze svých položek, v nichž kapela zářila v celé své historické kráse. Steve často skákal do rytmu, Bruce lítal po pódiu jako blázen sem a tam a sóla a vyhrávky pečlivě střídaly všechny tři bílé kytary. Jen těžko se šlo ubránit myšlenkám na to, jak moc pyšně (a oprávněně) si v takových chvílích musí principál Harris připadat. A pokud bych snad měl vybrat okamžik z celého večera nejúžasnější, nebyla by to tentokráte ani „Fear Of The Dark“, ani „Aces High“, ale titulní „Seventh Son Of A Seventh Son“, která si ve své epičnosti skutečně rovnou stavěla pomník, podepřený úžasným Dickinsonovým podáním a neméně ohromující pódiovou dramaturgií s obrovským Eddiem v podobě jasnovidce a Sedmým synem schovaným za varhanní soupravou.
Zkrátka a dobře, bylo to, jako kdybyste si objednali VIP prohlídku muzea IRON MAIDEN spojenou s exkluzivním vystoupením samotných umělců, pro uzavřenou společnost nějakých 25.000 členů „Iron Maiden Family“, a za své nemalé peníze dostali ještě více, než jste očekávali.
Běhá mi mráz po zádech při představě toho, co se stane, až bude pětadvacet i „Fear Of The Dark“...
P. S. O předkapele se v tomto článku nepíše, protože předkapely na koncertech IRON MAIDEN mají tu smutnou úlohu, že prakticky pouze zdržují od toho, co je zde opravdu podstatné.
Setlist:
1. Moonchild
2. Can I Play With Madness
3. The Prisoner
4. 2 Minutes To Midnight
5. Afraid To Shoot Strangers
6. The Trooper
7. The Number Of The Beast
8. Phantom Of The Opera
9. Run To The Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son Of A Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear Of The Dark
14. Iron Maiden
15. Churchill´s Speech/Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free
Senjutsu (2021)
The Book Of Souls: Live Chapter (2017)
The Book Of Souls (2015)
The Final Frontier (2010)
A Matter Of Life And Death (2006)
Death On The Road (2005)
Dance Of Death (2003)
Rock In Rio (2002)
Brave New World (2000)
Virtual XI (1998)
Best Of The Beast (1996)
The X Factor (1995)
Live At Donnigton (1993)
Real Live/Dead One (1993)
Fear Of The Dark (1992)
No Prayer For The Dying (1990)
Seventh Son Of The Seventh Son (1988)
Somewhere In Time (1986)
Live After Death (1985)
Poweslave (1984)
Piece Of Mind (1983)
Number Of The Beast (1982)
Killers (1981)
Iron Maiden (1980)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
