Hardcore, kterému do plachet fouká přímočarý punkový vítr, je na nedělní ráno skvělým budíčkem. Jediným mínusem je jen to, že tento podkres ke vstávání probíhá v režii německé regionální kutálky CRUSHING CASPARS. Na kapele je ale vidět snaha, nasazení a odhodlání působit co nejpříjemněji a nejsympatičtěji na publikum. I přes to všechno nadšení, které z nich prýští, to ale není nic pro mě.

Moji favorité přicházejí hned poté a jsou ze stejné země. WAR FROM A HARLOTS MOUTH nejsou na Brutal Assaultu žádní nováčci. Jejich set je rozjetou pulzující směsí toho nejlepšího, co lze na současné technické hardcoreové a metalové scéně nalézt, a to jak technicky, tak nasazením na festivalových prknech.

Svůj podíl na to má nejen skladatelský potenciál tohoto celku, ale i Nico Webers, který tuto sebranku vede jako výjimečný typ frontmana. Charismatický věčný mladík, ze kterého nevyzařuje mělkost jeho kolegů s patkou, operujících v deathcoreové scéně, dokáže velmi přirozeně opanovat většinu pozornosti, aniž by působil jakkoli sebestředně. Občas mám dojem, že je to šaman, který svými grimasami a zápalem paralyzuje publikum. Toho je o něco méně, než na minulé kapele, což přikládám tomu, že technicky složitá hudba těchto Berlíňanů prostě není pro každého. A ačkoliv jsem měl pocit, že jsem kapelu zastihl v trochu unavenější formě, než tomu bylo v minulých případech, odcházím z jejich setu velmi spokojen. (RIP)

Malá přehlídka Nicových výrazů ve tváři:

Kapela s nejblbějším jménem festivalu WE BUTTER THE BREAD WITH BUTTER slibovala všem těm, kteří ji neznali (jako já) nejspíš nějaký ten thrashcore, ovšem když do něj zasadila poměrně slušnou porci elektronických hrátek a nějakou tu melodii, musel jsem uznat, že to neznělo tak, jako název kapely. Norští VREID byli oproti tomu proklatě konzervativní až archaičtí, ale to nic neměnilo na tom, že i tak předvedli skvělý výkon, v němž jak ve skladbách z nového alba „Welcome Farewell“, tak také v osvědčených tutovkách blackmetalově zahřímali, až to na jaroměřském náměstí praštělo. (Louis)

SYLOSIS jeli kvůli Brutal Assaultu dvoudenní přejezd bez spaní a tak se hned na počátku omlouvali za únavu. Na vystoupení se to ale moc neodrazilo. SYLOSIS stejně jako před dvěma lety na BA postavili most mezi tradiční instrumentálně vyspělou metalovou školou a kovovou modernou. Josh Middleton působí civilně a i bez velkých gest je jasné, že právě on je hlavním pilířem kapely. V té má na bedrech krom vokálu i technicky nejsložitější party a sóla a přitom skrze něho ještě prýští spousta energie. Materiál se vrací k tomu nejlepšímu, co mají tito angláni v ve svém arzenálu a hned na počátku se hraje z aktuálního „Monolithu“, aby se vzápětí vrátili k debutovému „Conclusion Of An Age“. Pominu-li večerní program, jednalo se o jeden z nejlepších gigů dne.

Následující Finové ROTTEN SOUND jednoduše přišli, viděli a zničili. Jeden z nejtvrdších setů na festivalu byl naprosto zničující, hlasitý a brutální. Bylo mi skoro líto, že se na Brutal Assaultu nedá stagedivovat, protože tato hudba přímo vyzývá k tomu nejdivočejšímu kotli. Grindcore jak řemen vedený sympaťákem Keijoem byl čistokrevnou dávkou té nejchorobnější energie. I tak si ale myslím, že této kapele festivalový set na Obscene Extreme vždy sedne mnohem lépe.

PRIMORDIAL mají písně dost dlouhé a dost temné na to, aby vystupovali později v programu, kdy už bude tma a větší časový prostor. Letos to na BA opět nevyšlo, ale kapele a zejména Nemtheangovi to zjevně nepřipadalo jako nějaká zásadní překážka. Frontman se na tu zhruba půlhodinku nalíčil stejně poctivě, jako kdyby hráli v hlavní večerní hrací čas ve Wackenu a přestože dohromady došlo na pouhopouhé čtyři skladby, byl to mimořádný zážitek, který, jak jinak, korunovala hymna „Empire Falls“. (Louis)

Několik speciálních fotek pózujícího Nemtheangy:

No a pak už se mezi cihlovými zdmi pevnosti vyučoval původní hardcore/crossover na té nejvyšší úrovni. Brooklynská smečka BIOHAZARD to sice už nějaké dva roky táhne bez svého někdejšího šéfa Evana Seinfelda, ale Scott Roberts se jeví jako náhrada více než dostatečná, a, co je ještě důležitější, v kapele je stále Billy Graziadei, což znamená opravdu hodně. Jeho rozené frontmanství a nevyčerpatelná energie asi nejvíce vynikly ve chvíli, kdy se i s kytarou hlava nehlava vrhnul do davu (ona stejně nebyla moc slyšet) a tam dost dlouhou dobu stál jen tak, na lidech, kteří ho (alespoň předpokládám) ochotně drželi. Divný byl jen konec, kdy kapele evidentně ještě zbývalo pár minut, Bobby Hambel dokonce sliboval další kus a přivolával ostatní zpět na pódium, ale bylo to zbytečné. Věčná škoda, protože tím, co nezaznělo, byla nejspíš „Tales From The Hard Side“. (Louis)

Na klubové scéně mám možnost zastihnout znovuzrozené CONTRASTIC. Musím uznat, že se jednalo o jeden z nejlepších koncertů domácích kapel a bavilo mě poslouchat hudbu, bohužel mě až zas tak moc nebaví sledovat to, co se děje mezi skladbami nebo nasazení kapely. U kytaristů má člověk občas dojem, že je koncert baví mnohem méně než publikum a díky tomu energii skladeb spíše zadržují, než aby ji podpořili. Takže hoši, příště více života a nadšení. (RIP)

Nórski fešáci LEPROUS sa na Brutal Assault vrátili vo veľkom štýle. Už nie sú iba sprievodnou kapelou cisára IHSANA, albumom „Bilateral“ si vytvorili celkom slušnú pozíciu aj pre svoje koncertné aktivity. Štvorskladbový festivalový set rozdelili medzi dve posledné štúdiovky – z novinky zahrali „The Valley“ a „Chronic“, z dva roky starého albumového záseku zasa hitovky „Restles“ a „Waste Of Air“.

Aj naživo boli veľmi výrazné väčšie plochy s čistým melodickým spevom. Einar Solberg a jeho prehĺtanie mikrofónu zrejme liezli na nervy viacerým ortodoxným dušiam, pre iných to bolo celkom príjemné osvieženie. Škoda však príliš prehuleného zvuku, taký hlasný set som tuším tento rok ani nezažil. A nezmenilo sa to ani v momente, keď na pódium napochodoval IHSAHN a napálil do nás zopár kúskov zo svojej sólovej kariéry. Nebolo to také silné ako pred tromi rokmi, ale pri skladbe „Frozen Lakes On Mars“ som mal opäť zimomriavky ako hrom – jedna z najpamätnejších chvíľ z tohtoročného Brutalčeku. (Rudi)

TRIVIUM si jako jedni z mála na pódiu vystavěli i pohledné sněhové kulisy a předvedli v nich velmi živelný set, ve kterém se ani trochu nešetřilo energií. Přebíhalo se sem a tam, plivalo se o sto šest a oba kytaristé si poctivě dělili mikrofony ke growlingu i melodického zpěvu. Samozřejmě, víceméně nic, co byste od vystoupení orlandských nečekali, ale v Josefově to všechno pěkně zapadlo do sebe (možná i po dojmem zbytečně profesorského předcházejícího vystoupení) a byl z toho velmi slušný sukces.

Až jsem si říkal, jak se teď, proboha, po tom nářezu přeorientujeme na rapové CLAWFINGER? Ti navíc začali ne zrovna údernou „Prisoners“ a tak to chvíli vypadalo všelijak... jenže! Postupně jsem zjišťoval, že kapela to má naopak pevně v rukou, a že počáteční zdání jen velmi zdatně klamalo. Zak Tell kompletně v bílém a jeho parťáci nejpozději někdy kolem skladby „Nigger“ převzali kompletně řízení josefovského davu a ten jim doslova zobal z ruky. A samozřejmě, moc krásné bylo, když Zak vyšplhal na levý sloup pódiové konstrukce, aby odtud dirigoval, a spadnul mu mikrofon. Zbytek CLAWFINGER brnkal jen nutné spodky a čekalo, se jak to dopadne, až se důvtipný technik uvolil vylézt nahoru a mikrofon vrchnímu raperovi podat. „Ooops, I´m Really Sorry“ ten pak pravil a jelo se dál. Co jelo, svištělo po čtyřproudé dálnici všemi čtyřmi pruhy najednou a nikdo nechtěl z kola ven.

Po „The Price We Pay“ k naprostému úžasu kapely lidé ještě dlouho zpívali refrénovou melodii a to samé se pak odehrálo i po závěrečné „Do What I Say“. Podobný kus spontánnosti jsem už skutečně dlouho nezažil a pokud se týče CLAWFINGER, asi už ani nezažiju, protože jejich letošní vystoupení na BA mělo být údajně jejich úplně posledním koncertem. No, uvidíme, každopádně jsme za sebou měli další festivalový vrchol. (Louis)

CLAWFINGER předvedli set, který mě zničil. Už dlouho mě nějaká kapela tímto způsobem nedostala. Potvrdili tím trend letošního ročníku, ve kterém staří kozáci naprosto zastínili nové kapely. Kostnatý Zak Tell možná mohl v bílých kalhotách, tílku a mokasínech na počátku působit jako neškodný stárnoucí plážový homosexuál, ale jakmile se chopil mikrofonu, ukázal své ostré tesáky. Stala se z něj kočkovitá šelma, která dav před sebou strhla se stejnou nekompromisností, jako gepard užene a strhne gazelu. Proti němu nemělo publikum šanci.

Pokud zrovna neštěkal na lidi texty, tak je upřeně sledoval. Festivalový set se už dlouhá léta u CLAWFINGER nemění a čerpá z těch nejstarších kousků. Prvním vrcholem se tak stala slepecká klipovka „Nothing Going On“ při které Zak již tradičně leze po konstrukci na vrchol, následovaná takovými hroty, jakou je blízkovýchodně vonící řež „Two Sides“. Závěr pak tradičně obstarali jednoznačně nejsilnější skladby „Biggest & The Best“ při které refrén řval celý BA nebo dvacetiletá hitovka „The Truth“, při které Zak Tell a baskytarista André Skaug stagedivují přes fotokoridor a překvapenou ochranku do publika. (RIP)

Na pozici černého koně festivalu jsem ještě před kompletizací soupisky pasoval norské čaroděje SOLEFALD. Dvojice, která ve svých začátcích pojem „avantgarda“ naplňovala bezezbytku, byla doplněna o zbytek sestavy spřízněných IN VAIN a umístěna do „plechárny“, jak trefně překřtili fanoušci klubovou „Obscure Stage“. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou uvedu, že legenda své pověsti dostála naprosto bez problémů a předvedla famózní živelné představení, ve kterém dominovaly skladby z nejlepší desky „The Linear Scaffold“. Velkým plusem též byla zvuková sladěnost nástrojů a také skvělé zvládnutí vokálů, na kterých Norové hodně staví. Mile překvapila atmosféra, která byla skutečně elektrizující a přátelská, na čemž mají největší zásluhu právě oba frontmani, především pak Cornelus, postupně svlékající svůj vojenský úbor. Bylo to taneční, metalové a zároveň zadumané představení (při vzpomínce na „Sun I Call“ mrazí), jedno z nejpůsobivějších na celém festivalu. (Hooya)

HATEBREED som zažil z kotla, z prvého radu, od zvukára a teraz pre zmenu aj zboku pódia. Bolo zaujímavé sledovať, ako si gitarista so slovenskými predkami Wayne Lozinak svedomito niekoľko desiatok minút pred začiatkom setu pripravuje svoje „nádobíčko“.

Jamey Jasta a jeho kohorta predviedli štandardne kvalitný koncert, ktorý podľa očakávania dostal do varu niekoľko tisíc divákov. Zlé jazyky mimo kotla tvrdili, že kvalita zvuku nebola najlepšia, v prípade takejto energetickej nádielky to však málokomu vadilo. „To The Threshold“ ako úvodné baranidlo, dve hitovky z nového albumu v podobe „Honour Never Dies“ a „Dead Man Breathing“ a zaručené koncertné šlágre ako vrcholy celého vystúpenia - „In Ashes They Shall Reap“, „Live For This“ či „Destroy Everything“. HATEBREED nemôžu sklamať, nesklamali ani na aktuálnej edícii Brutal Assaultu. (Rudi)

BEHEMOTH načali svou megashow plnou ohně a dalších výborných kulis totálně magickým kusem „Ov Fire And The Void“ a podobně jako jejich předchůdci tak získali okamžitě nadvládu nad celým areálem. Vše bylo jako v dokonalém, deathmetalovém snu, v němž hrají prim zvuky, světla i majestátní pohyby celé namaskované kapely, jíž vévodil Nergal schovaný v kápi. Nemocného Inferna za bicími nahradil Krimh (ex-DECAPITATED) a vprostřed setu BEHEMOTH prezentovali chystanou albovou novinku „The Satanist“ skladbou „Blow Your Trumpet, Gabriel“, která dává jasně tušit, že směr, kterým se vydal již konstatovaný otvírák celého koncertu, bude napříště určujícím i pro celou tvorbu Poláků. Budeme se těšit! (Louis)

Keď hrali švédski mágovia OPETH na Brutal Assaulte naposledy (7. augusta 2009), plnil som si v Prahe príjemné povinnosti svedka na svadbe najčistotnejšieho kolegu z redakcie tohto webu. Vtedy sa mi dostalo do ušú, že to vraj nebol bohvieaký koncertný zážitok a že OPETH vôbec nie sú festivalová kapela. Nepravda, usmial by sa Pacho, hybský zbojník. Tento rok Micke a jeho banda prišli, videli a zvíťazili. Pohoda žiarila z kapely už v zákulisí festivalu. Prekvapujúco útly, priam až chudučký frontman sa rozprával s fanúšikmi, tešil sa z vinylových darčekov, usmieval sa na všetky strany svojím nezameniteľným zubatým úsmevom. Preniesli to aj na pódium. Suverénny úvod v podobe nietzscheovskej „The Devil´s Orchard“, úžasným, čistým, priestranným zvukom skrásnená tutovka „Ghost Of Perdition“, „jazzová“ tichučká nádhera „Atonement“, stručným „Jaromír Jágr“ uvedená rúbanica „Deliverance“, prekvapujúca akustická verzia staručkej „Demon Of The Fall“ a záverečná desaťminútová opulentná „trucovačka“ „Blackwater Park“ - najlepší koncert tohtoročného Brutalu? Čo iné by ním malo byť? (Rudi)

V ten večer vystoupilo hned několik norských stálic avantgardního metalu a hned ta nejočekávanější zklamala. Norští BORKNAGAR, kteří si slávu vydřeli především ve svých famózních počátcích, lákali před stage mimo jiné i díky dialogům mezi ztraceným synem Simenem a jeho následovníkem Vintersorgem. Toho však bohužel skolila nemoc a byl nahrazen Atherou (SUSPERIA), kterému to ovšem pělo víc než sympaticky. Dokonce i Simen, mimo hlasivek obsluhující také baskytaru, podal přesvědčivější výkon než v loňském roce na totožném místě s ARCTURUS, tak nač ten řídnoucí dav? Vinou nesnesitelně přeřvanému zvuku si poslech mohli užít jen ti nejotrlejší.

Proto se zjevuji v „plechárně“, kde hrají ABORYM se svou diskotékou! A nehraje jim to věru zle, místy bych řekl, že dokonce i fajnově, ale podobně jako u setu BORKNAGAR mají problém se zvukem, který je sice křišťálově čistý, ale za to ukrutně vyšťavený. Kdo si však nechal třísnit uši až do úplného konce, neušla mu „Roma Divina Urbs“, která byla prostě boží. (Hooya)

MADBALL si zahrali na Brutal Assaulte po tretí raz. Po rokoch 2007 a 2009 boli zárukou kvalitného koncertného zážitku aj posledný večer Brutal Assaultu model 2013. Prekvapujúco vlasatý, sympaticky zoštíhlený, ortuťovitý Freddy Cricien bol so svojou kapelou motivovaný možno aj prítomnosťou troch členov HATEBREED na boku pódia. „Omladina“ pozorným okom sledovala počínanie kapely, ktorá písala dejiny NYHC už od začiatku deväťdesiatych rokov. A legenda sa veru činila, len také fukoty. Neskutočná smršť to bola. Hit za hitom, neuveriteľná energia, precíznosť, prehľad. Parádny koncert. „Empire“, „Get Out“, „For My Enemies“, „Smell The Bacon“, „Set It Off“, „Infiltrate The System“, „Pride“ - všetko sme dostali, nič nechýbalo. Veľmi sa teším na jesenné repete v bratislavskom Randale! (Rudi)

CARPATHIAN FOREST jsou de facto podobný případ jako MARDUK. I oni jeden čas svorně okupovali můj playlist a i na ně si velká část publika našla cestu i v takto pokročilou hodinu. Dle ohlasů jejich primitivní forma blacku, která je říznutá punkem, sklízí ovace. Mě však pohled na vlhnoucí malůvky potácejícího se frontmana, který se více než vokální práci věnuje své napolo rozpité (a napolo rozlité) plechovce od piva, příliš pohlcujícími dojmy nenaplňuje a ve chvílích, kdy metalová diva v červeném latexu přináší dřevěný obrácený kříž v zubech, volím odchod na Obscure stage, na které dohrávají svůj set mladí a nadějní STRAIGHT.

Tito chlapci z Jihlavy to se svou se svou skočnou muzikou nemají lehké, neb v tuhle dobu se takřka nikdo do velkého moshingu nehrne, přesto svou produkcí neurážejí a když v závěru zpěvák prohlásí výstižné a pravdivé: „Už to celé končí, pojďme si to užít“, ožívá i větší část blouznícího publika.

Ten, kdo vydržel až do posledního výstřelu, který měl obstarat doommetalový kolos SATURNUS, nemohl prohloupit. Osobně jsem neměl v plánu na tak dlouho dobu setrvat před pódiem, ale cosi se ve mně i přes velkou zimu zlomilo. Nějakou prazvláštní silou a upřímností dýchající z této pětice si mne tito dánští náladotvůrci dokonale podmanili a udrželi do posledních tónů. Těmi to nakonec nekončilo. Magické zvuky Stiassnyho pronikavé kytary mi s překrásným Jenseho murmurem rezonovaly ve snech až do úplného probuzení. Vskutku nádherná tečka za vydařeným festivalem. (Hooya)