OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Názov najnovšieho albumu grungeovej ikony je parafrázou tvrdení niektorých náboženských entít v Amerike, že kosti dinosaurov sú dielom Diabla, ktorý chce zmiasť veriacich. ALICE IN CHAINS sa však nechcú miešať do náboženstva či politiky, v textoch si opäť riešia skôr osobné veci a problémy. Jerry Cantrell úspešne bojuje so svojimi démonmi, zbavil sa zlých zdravotných návykov a venuje sa golfu. Ako sám hovorí, zvládnuť samého seba je to najťažšie, ale dá sa to.
Za svoj boj so závislosťami dostal Jerry dokonca špeciálne ocenenie Stevie Ray Vaughan Award. Okrem neho sú jeho držiteľmi za minulé roky napríklad James Hetfield, Chris Cornell alebo Alice Cooper. Mimochodom, Alice Cooper je podľa Jerryho slov ako golfista úplne fantastický, mohol by hrať s profesionálmi.
Kým na comebackovom albume „Black Gives Way To Blue“ spred štyroch rokov úspešne obhájili svoje rozhodnutie hrať pod logom ALICE IN CHAINS, nový album ich opäť raz ukazuje v novom svetle. V prvom rade ho charakterizuje istá miera zaujímavej tvrdohlavosti a skladateľskej a aranžérskej rozšafnosti.
ALICE IN CHAINS aj na svojej novinke úplne luxusným spôsobom mixujú vintage zvuk starých dobrých BLACK SABBATH s atmosférou Seattlu deväťdesiatych rokov. Základom úspechu sú plné priehrštia parádnych gitarových riffov, ktoré ako vždy sype z rukáva Jerry Cantrell.
Veľký priestor je opäť venovaný aj jeho vokálu, ktorý sa spôsobom takým typickým pre ALICE IN CHAINS zdvojuje a preplieta so spevom „nového“ muža v kapele Williama DuValla. A keď sa pripoja akustické gitary a ešte viac vyhrotia už aj tak dosť strhujúcu atmosféru, radosť fanúšika nemá konca.
ALICE IN CHAINS sú zaujímaví aj 26 rokov od svojho vzniku. Červená novinka s dinosaurom na obale ich zachytáva v dobrých časoch, ktoré sú naplnené zdanlivým pokojom a kreativitou vyrovnaných, usmiatych štyridsiatnikov. Ich muzika je však stále dostatočne divoká, temná a strhujúca, aby oslovila širokú poslucháčsku základňu.
Video k prvému singlu Hollow malo pár dní po zverejnení cez milión videní. Hoci je súčasnosť s internetom a sťahovaním hudby diametrálne odlišnou dobou v porovnaní s deväťdesiatymi rokmi, ALICE IN CHAINS sú stále úplne zaslúžene rešpektovanou veličinou, ktorá má čo povedať. A najmä - stále robí fantastickú muziku.
Hoci je súčasnosť s internetom a sťahovaním hudby diametrálne odlišnou dobou v porovnaní s deväťdesiatymi rokmi, ALICE IN CHAINS sú stále úplne zaslúžene rešpektovanou veličinou, ktorá má čo povedať. A najmä - stále robí fantastickú muziku.
8,5 / 10
Jerry Cantrell
- spev, gitara
William DuVall
- spev, gitara
Mike Inez
- basgitara
Sean Kinney
- bicie, perkusie
1. Hollow
2. Pretty Done
3. Stone
4. Voices
5. The Devil Put Dinosaurs Here
6. Lab Monkey
7. Low Ceiling
8. Breath On A Window
9. Scalpel
10. Phantom Limb
11. Hung On A Hook
12. Choke
Rainier Fog (2018)
The Devil Put Dinosaurs Here (2013)
Black Gives Way To Blue (2009)
The Essentials Alice In Chains (2006)
Greatest Hits (2001)
Live (2000)
Nothing Safe: Best Of The Box/ Music Bank (1999)
Unplugged (1996)
Alice In Chains (1995)
Jar Of Flies (EP) (1994)
Dirt (1992)
Sap (EP) (1992)
Facelift (1990)
We Die Young (EP) (1990)
Vydáno: 2013
Stopáž: 67:16
Produkce: Nick Raskulinecz, ALICE IN CHAINS
Studio: Henson Recording Studios, Los Angeles
Velmi příjemná kolekce od kapely, která opravdu ví co chce hrát a neustupuje ani o píď, což je možná i škoda, protože si myslím, že doba pro menší oživení není zas tak nevhodná.
Navíc producent Nick „Booujzhe“ Raskulinecz by svými prdy svěží skladatelský závan určitě nezkazil, ba právě naopak, jsem si jistý, že by ho dotáhl k ideálnímu obrazu téhle legendy.
Další problémem novinky, který úzce souvisí i s předchozím podstavcem, se jeví téměř sedmdesáti minutová stopáž. Tato ne, že by byla nesnesitelná, akorát je příliš dlouhá pro hudební obsah resp. jistou jednolitost celkového vyznění desky.
Každopádně zde máme co do činění s nadmíru kvalitním opusem a to není vůbec k zahození.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.