Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
POISONBLACK vznikli původně jako vedlejší projekt Villa Laihialy (SENTENCED) a Juha-Pekky Leppäluota (CHARON). Leppäluota se ujal zpěvu a Laihiala dal hlasivkám oddech z pozice kytaristy. Nicméně už před druhým albem mikrofon osiřel a Laihiala se tak stal vůdčí osobností kapely. Po rozpadu SENTENCED se POISONBLACK stal i jeho výsadním působištěm a místem pro realizaci jeho hudebních vizí.
Již nějaký ten pátek (řekněme od „Of Rust And Bones“) neplatí, že POISONBLACK je přímým nástupcem SENTENCED. Od pochmurného a depresivního pojetí rockové hudby jeho původní kapely se postupem času začal stále více vzdalovat a dnes se již veze především na vlně středního proudu se snahou a (občas) schopností oslovit širší plénum rockových fanoušků.
Předchozí „Drive“ bylo uvolněné album s důrazem na melodie a chytlavé rytmy a skutečně slušný „drive“ mělo. Pro letošek Laihiala a jeho skvadra výrazně přitvrdili a do svých nástrojů se pořádně opřeli, kytary jsou syrové a rytmika hutná. Stejně tak se i Ville Laihiala pořádně opřel do svých hlasivek, které zřejmě ubrušuje nápojem vyobrazeným na přebalu alba.
Podařený rozjezd v podobě dynamické skladby „Home Is Where The Sty Is“ nasazuje laťku docela vysoko. Následná „Down The Ashes Rain“ má podařený refrén, připomínající staré dobré časy a ještě trojka „The Flavor Of The Month“ zaujme pěknou melodií, pak však kvalita začne klesat. Vysloveně nudné balady v půli alba ani nebyla potřeba. Naštěstí se hned po ní rozezní další z výrazných kousků, „Death By The Blues“, kterou Laihiala zpívá snad se žiletkou v krku. Druhá půle již ztrácí na výraznosti a hard rocková jízda začne zadrhávat. Osvěžení je až před koncem, v písni „Blackholehead“, kde si kapelník stěžuje na bolesti hlavy (těžký to úděl rockera), nicméně i přes nesnesitelnou migrénu složil silnou skladbu se chytlavým refrénem.
My brain hurt, my brain hurt, yeah! The pills I´ve swallowed Try numb the pain Feeling a whole lotta nothing
POISONBLACK se již nehlásí k odkazu SENTENCED a to je na druhou stranu škoda. Ústup z dobytých pozic a přesun kamsi do středního proudu vede k jisté bezpohlavnosti a obyčejnosti jejich hudby. V kontextu jejich tvorby je „Lyijy“ zajisté podařené album a posluchač se nenudí, osobně však dávám přednost prvním dvěma deskám. Svižné rytmy a charismatický zpěv tlačí album kupředu a pár chytlavých melodií se také najde. Jenže až na tři nebo čtyři skladby to také bez citelnějšího paměťového záznamu prošumí skrze ušní bubínky.
Takže pro letošek to POISONBLACK ještě ustáli, hlavně díky energii, která je z nového alba cítit. Přesto ze svého vlastního stínu Laihiala nevystoupil. „Lyijy“ je slušný materiál, avšak stejně jako předchozí tři alba se rychle oposlouchá. Možná za dva tři roky, až vyjde jeho následovník a bude třeba si předchozí počiny trochu osvěžit, dojde k jeho oprášení. A do té doby? „Frozen“, „The Cold White Light“, „Escapexstacy“, nebo „Lust Stained Despair“.
Za šest, ale s odřenýma ušima. Přitvrzení a trocha té syrovosti zachránila novinku před průměrem, kam se Laihialova parta blíží s každým albem o trochu víc. Škoda, přitom pár skladeb se opravdu povedlo.
1. Home Is Where the Sty Is
2. Down the Ashes Rain
3. The Flavor of the Month
4. The Absentee
5. Maybe Life Is Not for Everyone
6. Death by the Blues
7. The Halfway Bar
8. Them Walls
9. Blackholehead
10. Pull the Trigger
11. Elämän kevät
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.