Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„The Nexus“ je pokračování pop-metalového projektu, který dal o sobě vědět v roce 2009 EP nahrávkou „Leave Everything Behind“. Kapela původem ze Švédska vsadila na chytlavé, nenáročné melodie, skladby ošperkovala elektronickými motivy a za mikrofon postavila hned trojici zpěváků. Tři různorodé vokály, vzájemně si kontrastující, se staly jedním z předních lákadel kapely. Dobrou volbou se ukázalo angažmá zpěvačky Elize Ryd, která má dobré hlasové dispozice a k tomu je i slušnou ozdobou na promo materiály. O Elize se prvně mluvilo jako o možné nástupkyni Tarji, konkurz však nakonec vyhrála Anette (v danou dobu by to asi vyšlo nastejno). Hostování u KAMELOT jí pomohlo se trochu rozkoukat na kovové scéně. Andreas Solveström, specialista na řev v AMARANTHE, který přišel z deathmetalových WITHIN Y, však již v současnosti u kapely není. V říjnu se rozhodl z tohoto tanečního vlaku vystoupit (tj. asi půl roku po vydání aktuálního alba). Jinak kapela zůstala ve stejném složení a hlavním autorem hudby je opět Olof Mörck (DRAGONLAND) spolu s Jakem E (DREAMLAND) a Elizou.
Oproti prvotině je druhá deska hudebně vyzrálejší. Hlavní předností je dotažení fúze elektroniky s metalovým základem. V „Amaranthe“ elektronika jen přicmrndávala, „The Nexus“ se již definitivně posouvá na žánrové rozhraní a elektronické pasáže dostávají konzistentní proporce. AMARANTHE své metalové kořeny ušlapávají a soustředí se na líbivé melodie a jasně čitelné motivy. Taneční rytmy vložené do singlu „The Nexus“ a dalších písní („Mechanical Illusion“ nebo „Razorblade“) představují prvky příznačné pro novinku. Ostatně kdyby z „Razorblade“ kapela vykopla kytary, mohla by s ní zabodovat na nějaké dance chart (jako přivýdělek by jim to nikdo nemohl mít za zlé; na druhou stranu on zřejmě AMARANTHE bude oním přivýdělkem). Je to sice přímočaré a průhledné, ale zatím to funguje. Uvidíme na dalším albu, nakolik se dá z tohoto přístupu ještě vytěžit.
Pomalá, odpočinková skladba se skrývá pod názvem „Burn With Me“. Nicméně ve srovnání s chytlavou „Amaranthine“ z minulého alba je to tentokrát jen obyčejná ucajdaná balada. Jinak platí to samé, co minule. Nacpat za každou cenu do skladby všechny hlasy, klávesy i kytary je spíš ke škodě. Kupříkladu ve „Future On Hold“ jsou všechny tyto elementy zmatlány až křečovitě. Naštěstí hned poté si zpraví reputaci dalším hitem, „Electroheart“. Při této skladbě se mi kdesi ve čtvrté či páté vrstvě neuronů spodní části dolního čelního závitu šedé kůry mozkové vynořila jiná melodie. Postupně nabrala jasnějších obrysů a za moment se z reproduktoru již linula hudba alba „Assembly“ od THEATRE OF TRAGEDY. Že by se AMARANTHE dostali oklikou tam, kde experimentovali kolegové ze sousedního Norska na přelomu tisíciletí? Možné to je, znovuobjevování je nedílnou součástí hudební tvorby.
AMARANTHE si dokázali získat během krátké doby slušnou pozornost, ovšem stejně rychle mohou upadnout v zapomnění. „The Nexus“ je sice hudba zábavná, avšak nemá trvanlivější potenciál. Kapela od minula vybrousila svůj styl a ve svém pojetí spojení elektroniky s metalem je pevnější v kramflecích, ale pro příště by to chtělo se trochu posunout či více rozvinout svůj hudební koncept. „The Nexus“ je vyzrálejší než deska minulá, avšak okamžik překvapení je již pryč. Pro tentokrát však budu ještě smířlivý.
Chytlavý, melodický, tanečními rytmy prosycený pop-metal. Dalo by se hodnotit i výše, ale okamžik překvapení je již pryč. AMARANTHE od minula vybrousili svůj styl a upevnili si pozice. Až další album ukáže, nakolik se dá z tohoto přístupu ještě vytěžit. Tentokrát jim to ještě uznáme a zvesela si zahopsáme.
1. Afterlife
2. Invincible
3. The Nexus
4. Theory Of Everything
5. Stardust
6. Burn With Me
7. Mechanical Illusion
8. Razorblade
9. Future On Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.