Tedy ne, že by předchozí počiny PERIPHERY nebyly více méně kolektivním dílem, ale přijít s nahrávkou, kde každou jednotlivou skladbu složí jeden člen týmu, je vskutku originálním počinem. Možná i z tohoto důvodu ani kapela samotná nepovažuje „Clear“ za EP, k čemuž jinak kratší stopáž přímo svádí, ale naopak by se prý mělo jednat o něco, co se vymyká z klasického rámce chápání diskografie.
Ať je to jak chce, Američané zde prezentují poněkud odlišné pojetí, které je proslavilo na minulých albech. Příznivci progrese v moderním metalu si sice nemusí dát odchod, ale menší pohov by rozhodně nebyl na škodu. Jelikož máme tedy co dělat s něčím, co by se dalo nazvat krátkodobou(?) odbočkou z původně naplánované cesty, nelze na nahrávku, jež vyšla začátkem letošního roku ani klást nároky, kterým čelily předchozí 2 řadové desky PERIPHERY.
Výsledek pak představuje zajímavý mišmaš tvůrčích myšlenek jednotlivých person z tohoto početného ansámblu. Skoro by se dalo říci, že spíše než nějaké ucelené album by se mohlo jednat o kompilaci, ale stále i navzdory silně autonomnímu pojetí každé skladby tady pár tmelících prvků existuje. Určitě jím zůstává, i přes jistý ideologický odklon od djentu, tj. žánru, který skupina pomáhala definovat, aspirace tvořit svěží metalovou modernu, která se nehodlát zříct žádné ze svých základních hodnot.
PERIPHERY tak nadále zůstávají tím ostře znějícím orchestrem, sázejícím na silně muzikální přístup, jenž spočívá někdy možná až v přehnaně profesorském přístupu i tam, kde se to zrovna moc nehodí, ale zároveň i dokonale sladěným a dobře šlapajícím tělesem. Zvolnění napětí, výraznější příklon k melodice ve vokálech a zjednodušení rytmiky znamenají ve výsledku mnohem písničkovější formu. Formu, která po většinu své dosavadní existence hledající a bádající skupině až překvapivě sedí.
Určitým pojítkem s předchozím počínáním může být dvojice instrumentálních skladeb „Zero“ a „Extraneous“, přičemž prvně jmenovaná by na řadové desky zapadla asi nejvíce. Naproti tomu zde máme až nečekaně přímočaré a úderný skladby „The Summer Jam“ anebo „The Parade Of Ashes“. Ta první překvapí velice odlehčeným melodickým motivem, který by bez problémů ovládl i kalifornské pláže. Tedy za předpokladu, že by vyznavači surfování zvládli poslech i krapet složitější muziky, než je punkrock.
Na základě přístupu PERIPHERY k tomuto dílu lze pak těžko předjímat, jestli registrujeme první pokusy o novou vlnu, kterou si pracovně pojmenujme třebas „post-djent“ anebo nás skupina na své další řadovce opět „uklidní“ a nabídne nové sousto pro hladovce lačné po dalších a dalších polyrytmech. Nadsázku stranou, americká kapela totiž evidentně nechce stát na místě a naopak se snaží udělat vše pro to, aby přežila vlnu, jež ji vynesla nahoru. Talentu a potenciálu na to má dost. Tato zdařilá nahrávka je toho jen takovým malým potvrzením. To hlavní by mělo pak přijít až s třetí řadovou deskou.