Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Beneath The Trident’s Tomb” by mal byť posledným albumom fluidného celebritného blackmetalového uskupenia pod hlavičkou TWILIGHT. Či to tak naozaj bude, je ťažké predpovedať, pretože správy o rozpade sú tu pravidelné.
Okrem toho bola novinka nahratá zase s o niečo inou zostavou, odišli Blake Judd (NACHTMYSTIUM) a Aaron Turner (ISIS), prišiel Thurston Moore zo SONIC YOUTH. Koncentrácia egocentrických individualít síce zostáva na relatívne vysokej úrovni, no nie vždy vzíde z kontrastu dostatočná výsledná kvalita.
V osobnom pohľade patrí práve minulý „Monument To Time End“ k mojim obľúbeným albumom, pretože úspešne a umne kombinuje elementy domovských kapiel jednotlivých autorov do pôsobivého i keď nie sto percentne funkčného celku.
„Beneath The Trident’s Tomb” stavia na podobnom základe, ale aj vďaka dekonštrukcii zostavy smeruje mierne inam. Namiesto dominantnej postupne roztekajúcej sa atmosféry predchádzajúceho albumu dostávame material chladnejší, disharmonickejší a agresívnejší.
Akýmsi všade prítomným lepidlom sú na albume elektronické a gitarové „noise-industriálne“ ruchy nie nepodobné poslednému počinu NACHTMYSTIUM. To síce dáva nahrávke silne skreslený, až nervózny charakter, no nie vždy to pôsobí funkčne, často skôr rušivo až bezhlavo.
Ideálne je všetko namixované snáď len v prvej plnohodnotnej skladbe “Oh, Wretched Son”, ktorá v sebe integruje výraznú a vydarenú základnú linku, podprahovú atmosféru a nefalšovanú blackmetalovú agresivitu.
Tento energický dojem sa postupne vytráca s tým ako sa nahrávka prepadá až niekam do „funeral-doomových„ rytmov, kde sa dôraz kladie na to čo sa hudobne deje skôr v pozadí na podklade jednoduchých opakujúcich sa motívov.
S týmto ide ruka v ruke aj istá jednotvárnosť a hlavne rytmická repetitívnosť aj v energickejších častiach. Tieto paradoxne poslucháča skôr oberajú o energiu a často nikam nesmerujú (viď. záver „Seek No Shelter, Fevered Ones“). Na druhej strane je v tom cítiť autorský zámer, no niekedy je menej viac a zapĺňať hluché miesta stenou disonantných ambiencií nestačí. Ďaleko menej výrazný vokál a relatívne menej výrazná produkcia výslednemu dojmu taktiež nepomáhajú.
Silno disharmonická, elektrická štylizácia tak zanecháva na jazyku istú nejednoznačne definovateľnú pachuť, ktorú je ťažko hodnotiť. Diabol sa síce miestami skrýva v detailoch a vytvára zaujímavý paradox, keď sa človek musí dostať hlbšie, aby vstrebal drobné kúsky a dokázal vyťažiť z nahrávky to, čo tam autori vložili. Nie je to jednoduchý proces a môže pôsobiť až odradzujúco.
Pôsobivosť sa nedá albumu uprieť, osobne chýba mi však pestrosť a väčšia muzikálnosť, ktorá bola na predchádzajúcom počine jasne definovaná.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.