Páteční den se rozjíždí poměrně rychle. Nestačím se ještě ani vysprchovat a už se nacházím na hlavní scéně a přihlížím postapokalyptickému grindcoreu v podání ISACAARUM. Jejich vystoupení mají přesně nastavenou laťku, kterou prostě nepodlezou ani s příbývajícím věkem a ani na Brutal Assaultu to nebylo jiné. Skvěle zvládnuté řemeslo, jak hudebně, tak divadelně.

Jestliže ISACAARUM jsem viděl a slyšel již mnohokrát, tak domácí naději RISE OF SURIA, která přibyla na soupisku festivalu v posledních dnech, jsem měl možnost spatřit poprvé. Na mláďatech je vidět a slyšet, že mají rádi třeba PERIPHERY, a tomu se snaží podřídit svůj moderní zvuk, aranže i výraz. Kapela živě funguje skvěle a velkého podia se i při svém mládí nezalekla, příště bych ještě víc proháněl zpěváka, který působil nejméně živelně z celé kapely, plus vynechal zbytečné melodické vokály, ve nichž jsem nezaznamenal jediný nosný nápad. Rozhodně jedna z mladých kapel, kterou se vyplatí sledovat do budoucna, protože potenciál zde rozhodně je.

Němečtí CRIPPER táhnou dvě věci, zpěvačka Britta Görtz a thrashová mašinerie, která málokdy zpomaluje. Živelná frontmanka s džínovou vestou výtečně rozjíždí druhý den festivalu. Set CRIPPER má jak metalovou přísnost, tak nadhled ve chvílích, kdy se třeba Britta po pódiu honí s basákem. Hudebně trochu kolovrátek, ale díky frontmance je to kolovrátek se šťávou.

Při FLESHLESS řeším oběd a hygienu, kterou jsem nestihnul ráno, takže se jim tímto omlouvám a přecházím přímo k melodickým deathmetalistům GRANDEXIT. Ti se opravdu snažili. Velký nástup, nasazení zpěváka, instrumentálně bez chyb, občas i progmetalové vsuvky, ale chybělo tomu cokoliv, co by mělo šmrnc a drive. Před scénou na sluníčku v plné síle postávala jen hrstka lidí, a to i přes to, že zpěvák, který mi trochu připomínal velkého bílého pudlíka, házel do lidí trika kapely.

U polských OBSCURE SFINX jsem měl vždy tak trochu pocit, že teatrální chování zpěvačky Zofie Fraś má tak trochu odvádět pozornost od toho, že kapela nemá dostatek hudebních nápadů. Bez okolků přiznávám, že u mě tato kapela, která balancuje na pomezí sludge a post metalu, přebývá přesně na opačné straně než třeba NEUROSIS, kteří mě hudebně nepřestávají bavit ani při tisícím poslechu. Nějak to na mě v chemické rovině nefunguje. Nově se nám Zofie transformovala v postavu z jejich aktuálního klipu „Lunar Caustic“ a musím uznat, že její trhané pohyby, maska i přehrávání výrazu mě na čas zabavilo, ale pak to vše sklouzlo do nudného představení, jež jsem u nich viděl už několikrát, a které mě bohužel svým nábojem míjí.

Oceňovanou desku domácích HEIDEN nazvanou „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mám rád. Ještě jsem ale bohužel nezastihl kapelu v rozpoložení, kdy by její materiál přesvědčivě a zajímavě podali i koncertně. Na velkém pódiu se kapela téměř ztratila a o to více její hudební zpověď, patřící k těm jemnějším na tomto festivalu, prostě nezafungovala. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že scéna ve stanu by jejich hudbě prospěla mnohem více. (RIP)

Můj první kontakt s finskými MORS PRINCIPIUM EST byl zpočátku opatrný, ale tak, jak v průběhu svého setu rozkvétala sama kapela, přicházel jsem i já stále víc na chuť jejímu svižnému melodickému death metalu. Nebyl, pravda, z nejrevolučnějších, ale ve staré konzervativní továrně by se zcela jistě uživil bez problému.

Podobně na tom byli i zhusta pokérovaní SKELETONWITCH, kteří by jen museli zaparkovat o dva, tři vchody dále, do dvířek pro black/thrashmetalový chlív. Jejich set však zněl maximálně nadupaně od samotného začátku, čemuž krom skvěle sehraného kytarového dvojzápřahu asi nejvíce pomohl výrazný zjev i projev zpěváka Chanceho Garnetta. Pod poměrně ošklivým kapelním logem (tedy jak ho alespoň já vnímám) se tak kupodivu neskrýval žádný nudný metalový zívanec a pro mě z toho zase jednou plyne, že někdy není dobré soudit formu bez náležitého přezkoumání obsahu.

FLESHGOD APOCALYPSE si přivezli hostující operní pěnici, nejspíš aby jim přidala na výrazivu, ale žel nebylo jí moc slyšet. Ono ostatně nazvučit celý tenhle italský operní bordel není objektivně nic jednoduchého a byl tím samozřejmě poznamenaný i josefovský set. Jinak ovšem špindírové v oblecích předvedli výkon par excellence, který vyšperkovaly mrazivě jistá fistule Paola Rossiho a piáno Francesca Ferriniho, které ze závěru „The Forsaking“ udělalo skutečné dramatické dílo. Jedno z nejlepších vystoupení celého pátku. (Louis)

Pamatuji si, jak jsem byl paf, když jsem alternativně metalové frantíky CARNIVAL IN COAL slyšel poprvé ve Svojšicích roku 2006. Po letošním vystoupení musím konstatovat, že se kouzlo vytratilo. Chvíle překvapení proběhla v minulosti a CARNIVAL IN COAL nestihli přijít s ničím novým. Zbyla tak jen předělávka „Maniac“ od Michaela Sembella, ale to bohužel bylo vše. (RIP)

Starých pořádků milovní UNLEASHED byli jako reklama na klasický death metal. Johnny Hedlund s řádným deathmetalovým výrazem v tváři i hlasu nezapomínal tohle slovní spojení zdůrazňovat před a po každé písni, které byly všechny samozřejmě také skrz naskrz deathmetalové, a celý tenhle set uzavřela symbolicky skladba k tomu nejpovolanější - „Death Metal Victory“. Věru dobrá práce, na níž bylo nejhezčí to, že death metal by se v jejím provedení nepřejedl ani za další hodinu hraní. (Louis)

Hardcorové kapely sú na Brutalčeku vždy najpríjemnejším dramaturgickým osviežením. Najneskôr od roku 2006 a pamätného, ešte svojšického, koncertu mocných SICK OF IT ALL. Bolo jasné, že H2O ma budú baviť. Netušil som ale, že až takto veľmi. Jeden z najsilnejších momentov tohtoročného Brutalčeku. Živelnosť, energia, skákanie, pobehovanie, hulákačky, silné refrény, fanúšikovia v prvom rade, ktorí poznali všetky texty – jedným slovom paráda. No a samozrejme hitovka „What Happened?“ v samotnom závere. NYHC navždy! (Rudi)

Na Chrisu Barnesovi se mi líbí, jak vždycky vypadá, že nedožije konce koncertu, a pak ze sebe zase dostane výkon hodný minimálně titulu národního umělce. Nejinak tomu bylo i s jeho letošním vystoupením na čele SIX FEET UNDER (v jejichž řadách se mimochodem od předloňské show na BA znovu odehrály personální změny). Skuhral, bručel, ječel, kvičel a zvracel až to hezké nebylo, ale jelikož to, co není hezké, v death metalu je naopak překrásné, bylo to velmi povedené představení, při němž Chris nezapomínal ani zblízka cenit zuby do kamery. Potěšila i prakticky povinná třešnička na závěr v podobě kanibalské „Hammer Smashed Face“, která mi také připomněla slavnou scénu z filmu „Ace Ventura: Zvířecí detektiv“ a její praktickou aplikaci všude ve festivalovém hledišti – jakmile jsem se totiž kdykoliv při hudební produkci otočil proti publiku, vždy proti mně stála masa lidu, která jednotně stejně jako zpěvák (tehdy) CANNIBAL CORPSE hojně hlavou přikyvovala do rytmu. Krásný pohled, to mi věřte. (Louis)

Další polská akvizice, která se tento den pohybuje v podobném kolbišti jako OBSCURE SFINX, jsou gdyňští BLINDEAD, o kterých jsem již psal v prvních dojmech. BLINDEAD od konce devadesátých let určitě vyrostli, ale rozhodně ne tak, aby se mohli bez bázně a hany postavit mezi SIX FEET UNDER a DEVINA TOWNSENDA. Melodické vokály, které dokáží s jistotou obhájit jen na několika málo tónech, a post-metalový standard, co v současné době ždímá opravdu velká spousta kapel v mnohem větší kvalitě a s mnohem větší kreativitou. Lidí citelně ubylo a není se čemu divit. V rámci polské scény možná kapela, která stojí za pozornost, v rámci světového formátu však nevýznamná spolek, který nic nového nepřináší. Koncert má několik silných míst, těžících z gradace motivů, ale to se mi zdá málo.

Ze stanové scény jsem stihnul celkem tři kapely. Sympatický set slovenských hardcoristů RATS GET FAT jako mnoho jiných na Metalgate stage pohřbívá zvukař. U této kapely mě mrzí asi nevíce, protože jinak je jejich set napěchovaný emotivní energií, jasnými postoji a hardcorovou živelností. Zvuk se obrací o sto procent při setu norských náladotvůrců KRAKOW. Napálené kytarové monolity hlomozí stanem a vytvářejí až omamnou atmosféru. Pomalý post-metalový válec doplňuje celá řada stonerových, sludgeových i ambientních prvků. Jejich krajané MANES kdysi začínali s black metalem, ale nyní vyrostli v atmosférického alternativního měňavce, kterého nelze jednoznačně zaškatulkovat. S jistotou však mohu říci, že se jim svou hudbou ve stanu podařilo vytvořit jedinečnou atmosféru. (RIP)

Devin Townsend je sluníčko, to už jsem četl mockrát, a musím to chtě nechtě znovu zopakovat, protože jinak snad ani jeho živá vystoupení definovat nelze. Absolutně nejsympatičtější frontman celého festivalu se svým strojově melodickým projektem byl jako pozitivní injekce endorfinu, kterého ne, že by se v Josefově nedostávalo, ale prostě občas nebylo od věci si podobně čistou a přirozenou cestou jeho hladinu ještě navýšit. Závěr vystoupení THE DEVIN TOWNSEND PROJECT ve skladbách „Juular“, „Grace“ a „Bad Devil“ mě dostal definitivně do kolen, z nichž se na další kapelu vstávalo už jen velmi těžce.

A to i když tou kapelou byli AMON AMARTH. Dav pod pódiem nápadně zhoustl, přibylo pivních rohů u pasů přihlížejících a ve vzduchu bylo málem cítit Severní moře. Scéna, kterou si švédští Vikingové přivezli s sebou, a jíž vévodily dvě obrovské dračí hlavy, byla opravdu impozantní. K tomu ohňostroje, ohně a údery Thorovým kladivem, zkrátka efektní podívaná, která jen zvýraznila předvedený playlist s obvyklými klasikami a poněkud nudnějšími některými zástupci posledního alba. V rámci kapely řekl bych standardní výkon, ozdobený skvělou pódiovou show a zběsilým circle – pitem, po němž na zemi zůstal nezvykle vysoký počet urvaných kartiček s programem festivalu, který zuřivost boje v „kotli“ jen dokreslil. (Louis)

SHINING veľmi potešili. Zodpovedným prístupom a veľmi sympatickým vystupovaním. Dokonalý imidž, sústredenosť, skvelý výkon – partia okolo charizmatického Jørgena Munkebyho zvládla svoju dlhoočakávanú brutalovskú premiéru naozaj na výbornú. Playlist sa opieral výlučne o dva posledné albumy, predovšetkým o oranžovú novinku. Blackjazz však bol zastúpený grandióznym finále setu – dokonalou vypaľovačkou „The Madness And The Damage Done“ a kingcrimsonovskou nádherou „21st Century Schizoid Man“. Ten moment, keď saxofón ovládne extrémne metalový festival. Výborné to bolo. A ako špeciálny bonus Tobias Ørnes Andersen za bicími. Nemal síce svoj typický zlomený činel ako v LEPROUS, kde pôsobil donedávna, ale trieskal do svojej súpravy nemenej energicky. Ako aj sami SHINING na svojom Facebooku hneď po vystúpení uviedli, bol to ich snáď „najcoolovejší“ koncert zo všetkých, ktoré kedy hrali. Viem si predstaviť, že je to pravda.

„Let´s play some fucking brutal death metal!“ - zreval basgitarista Shaun Glass na svojich spoluhráčov a BROKEN HOPE spustili vskutku excelentnú pekelnú muziku. Dokonalý zvuk, totálna sekanica-rúbanica, masívna masáž pre každého fanúšika prvotriedneho kovu smrti. Prierez tvorbou od najstarších kultoviek ako „Swamped In Gore“ či „He Was Raped“ až po aktuálnu hitovku „Give Me The Bottom Half“. Samotní muzikanti boli v šoku z vrelého prijatia od publika a hlavne z jeho početnosti. Škoda, že si niečo podobné nemohli užiť BENEDICTION. (Rudi)

Vlastně jsem přemýšlel, jestli se na norské COMBICHRIST mám ještě do areálu vůbec vracet. Vrátil jsem se. A udělal jsem dobře. Prdel nakopávající kytarový industrial, který drze ukazuje MARYLINU MANSONOVI, kudy vede cesta. V sestavě zaujme krom frontmana Andyho LaPlegua velmi výrazný Abbey Nex, jehož vyzáblá dvoumetrová figura s transsexuální vizáží, neustále pohazující basou, jakoby to byl nějaký módní doplněk, jasně dominuje celé scéně. Frčící didžina, která i v pozdní hodině dokáže strhnout většinu přihlížejících k nezřízenému tanečnímu veselí. Při skladbě „Maggots At The Party“ řve refrén minimálně polovina pevnosti. Příště bych se nebál pozvat znovu ATARI TEENAGE RIOT a dát je hlavní scénu v podobný čas, aby si publikum před spaním trochu zacvičilo. (RIP)