Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vůbec vlastně netuším, co se to s KYPCK stalo. Buďto jsem se za ty tři roky, jenž uplynuly od minulého studiového zářezu „Nizhe“, změnil já nebo kapela ztratila téměř veškeré charisma, kterým mě v minulosti okouzlila. Ačkoliv se hudební výraz příliš nezměnil a finští doomoví melodici ve své podstatě hrají stále se stejnými kartami, jejich nový materiál nemá ani polovinu sexappealu jeho předchůdce. Možná nenacházím moment překvapení, možná přitažlivější a barevnější melodie, nejsem si jist a chybějící esenci neumím vlastně jednoznačně pojmenovat. Jedno však dokáži říci naprosto jednoznačně. „????? ?? ?????“ mě nehorázně nudí. Ať jsem se snažil do ní proniknout z jakékoliv strany, vždy na mě působila nezajímavě, plytce a ploše.
I tematicky silné skladby, jakými jsou například „Deti Birkenau“ mě zanechávají citově netknutého a to i přes to, že jsem koncentrační tábor Birkenau před pár měsíci navštívil. Zoufale tu chybí silné nosné nápady, které by dokázaly pohltit nebo cokoliv, co by tvorbu KYPCK jakýmkoliv způsobem rozvíjelo nebo posunulo o krůček dál. Jako bych poslouchal kolekci motivů, které se nedostaly na minulé desky, protože prostě nebyly dost dobré.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.