Odhlédneme-li od toho, že hudební biografie nejsou v českém průmyslu těžkého kovu zrovna běžným jevem, najdeme ještě jeden důvod, proč bylo vydání „Revoltikonu“ tolik očekávanou událostí. Na poli deathmetalovém byla totiž až dosud podobná záležitost víceméně utopií, pročež se spisovatelská prvotina Bronislava Kovaříka, námi všemi důvěrné zvaného „Bruno“, stává v těchto místech stejným průkopníkem, jakým byli v tuzemsku i KRABATHOR před nějakými pětadvaceti léty. A je fakt, že to (už samo o sobě) s sebou prostě musí přinášet jistá očekávání.

Bruno spisovatel jim kráčí vstříc v ústrety bez ostychu a zbytečného respektu. Proč také jinak, když se nakonec ukáže, že z jeho autorské dílny vzešlo literární dílo nesmírně poutavé a čtivé. Pravda, zároveň také dílo víceméně oddechové, ale to už z podstaty věci bylo předem jasné a nenašel se snad (pevně doufám) nikdo, kdo by od tohoto debutu očekával zrod nového Hemingwaye a chtěl na to konto kritizovat Brunův sloh. Ten zaujme především svou srozumitelností, jednoduchostí a pak také často užívanými střípky ironie a vtipu, který je podle všeho autorovi velmi vlastní. Ale to knize jen přidává na barevnosti (ehm, tedy přestože je černobílá).

Na více než čtyřech stech jejích stran si můžete zblízka osahat velkou část dosavadního Brunova života a jeho největší životního údělu, hudby. Projdete si s ním jak nesmělé začátky v dobách sklonku zdejší komunistické diktatury, tak především jeho vzestupy i pády už jako (téměř) profesionálního muzikanta, lemované dvěma z nejvýznamnějších tuzemských deathmetalových pojmů, tedy KRABATHOR a HYPNOS. Budete svědky často opravdu extrémních podmínek, za kterých musí kapely z podstaty nikoliv mainstreamové fungovat, pokud vůbec chtějí něčeho dosáhnout, budete svědky i toho, nakolik dokážou podobné okolnosti takovou kapelu semknout či naopak rozdělit, a budete svědky i oněch detailů, které se na veřejnosti příliš nerozhlašují, ale přesto jsou vždy pro fanouškovskou obec tím největším lákadlem. Zde jsem ostatně také objevil jediné slabší místo, které se snad dá „Revoltikonu“ vyčíst - rozchod ústřední dvojice KRABATHORu je zde popsán až příliš povrchně a není zkrátka úplně zřejmé, co že byly ty názorové neshody, které stály za Brunovým odchodem. Při vzpomínce na poprask, který to tehdá způsobilo, mi připadá, že nám stále ještě někdo z kapely dluží vysvětlení a Bruno to teď moc nevylepšil.

Samozřejmostí je spousta fotografií, které knihu báječně ilustrují (moc pěkné je třeba srovnání fotografie ze strany 28 s tou na straně 388, ke kterému ostatně sám autor vybízí) a přidanou hodnotou bude jistě „Revoltikon“ mít i pro všechny Brunovy vrstevníky a souputníky na poli metalovém - v jistém smyslu jim dovolí si zavzpomínat si i na jejich vlastní zážitky z osmdesátých a devadesátých let, nesoucí se v duchu objevování dlouho zapovězeného hudebního stylu a jeho následného překotného celosvětového vývoje.

Když si na závěr dočtete Brunův nesmírně poetický doslov, může se vám velmi lehce stát, že vás posedne neodolatelná chuť vyrazit do nejbližšího hudebního klubu (a nejlépe na vystoupení HYPNOS). Neváhejte ani minutu a vyražte, protože se tam odehrává přesně to, proč je „Revoltikon“ tak náramným čtením. Radost ze života. Za zprostředkování té Brunovy pak patří autorovi velké poděkování a hodnocení, které ani nemůže být jiným, než maximálním.