OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi slušně zaplněné Divadlo Pod Lampou mě přivítalo právě ve chvíli, kdy Taliáni DESTRAGE odpálili svůj set. Nutno podotknout, že z mého pohledu šlo o černé koně tohoto turné. Na soupisce se objevili znenadání a mé srdce v tu chvíli zaplesalo, neboť jejich zběsile hravou variaci na téma metalový crossover považuji za jednu z nejlepších v Evropě již od jejich alba „The King Is Fat´n´Old“ z roku 2010. Potěšilo mě i to, že ačkoliv mají kluci venku nové album, nezapomněli na starší hitovky, jakou byla skvělá „Jade´s Place“.
Celkově jsem měl z DESTRAGE pocit, že ze všech čtyř kapel dali do koncertu nejvíce energie. Možná proto, že italské kapely zpravidla místo v podobném turné moc nedostávají, se snažili danou příležitost maximálně zužitkovat a nádavkem si to ještě královsky užít. Dobrá nálada z nich přímo sršela, což skvěle korespondovalo i s pestrou hudbou, která se pohybovala od death metalu k balkánské dechovce, italskému folku i mathcoreovým pidlikanicím.
THE CONTORTIONIST nastoupili vzápětí. Ačkoliv jejich tvorbu mám velmi rád studiově, naživo bylo vystoupení více než rozpačité. Michael Lessard na podiu působil podivně strojeně, ale nejvíce mě překvapoval baskytarista Jordan Eberhardt. Ačkoliv při koncertu máchá šestistrunkou, na dolní dvě struny ani nesáhl a hlavně zřejmě nikdy neslyšel o tom, že pokud už má vícestrunný nástroj, tak by měl při dynamické hře tlumit rozeznělé struny. Jejich přeznívání bylo slyšitelné a znepřehledňovalo zvuk, který je v případě čistých pasáží u THE CONTORTIONIST naprosto zásadní. Moc tomu nerozumím, protože ve svém předchozím působišti, kapele SCALE THE SUMMIT, se mi zdálo, že hraje korektně. Čím tento mladý baskytarista ale zabavil po celý koncert, byly výrazy obličeje, které při hraní házel do publika. Myslím, že takový koncert mimických svalů, kdy všechny grimasy vyjadřovaly vrcholné trpičství, jsem snad ještě ani neviděl.
THE CONTORTIONIST mi potvrdili předtuchu, která mě před jejich koncertem provázela. Jejich vystoupení jsou mnohem silnější z desky, než koncertně. Živě kluci postrádají charisma a energii, která by jejich hudbě dodávala nějakou tu šťávu.
Jsem přesvědčen o tom, že výměna Avocado Booking, při které do tohoto turné místo THE FACELESS dodali THE SAFETY FIRE, znamenala pokles účasti v publiku minimálně o jednu třetinu. Rozhodně nešlo o korektní náhradu. Samotní THE SAFETY FIRE se mi zdáli lehce apatičtí. Nastoupili bez živého baskytaristy, spousta backing vokálů šla z počítače. To bohužel jejich setu mnoho neprospělo. Ani energie, kterou jsem viděl před dvěma lety v Hodoo nebo na Brutal Assaultu nebyla zdaleka přítomna. Celý set byl hezky zahraný, ale současně lehce odevzdaný.
Nástup PROTEST THE HERO byl mnohem dynamičtější, sázející hned v úvodu na největší hitovky, jakými jsou „Sequoia Throne“ z alba „Fortress“ nebo klipovka „Clarity“. V kapele se v poslední době vyměnila téměř celá rytmika a trochu je to znát. Černé kudrliny charismatického Arifa Mirabdolbaghiho jen tak někdo nenahradí. Rozhodně ne Cameron McLella, který je sice skvělý producent i baskytarista, ale energie, kterou by měl mít basák kapely, jakou jsou PROTEST THE HERO, mu zkrátka chybí. Jinak koncert neměl chybu. Profesionální výkon, při kterém publikum fungovalo od první skladby. I tak pro mě osobně ale tento večer zvítězili DESTRAGE.
¨
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.