Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.
Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.
Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.
ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.
Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.
Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!
1. Within An Inch
2. Circles
3. The Great Divide
4. All Mixed Up
5. Transparent Man
6. Life In A Shadow
7. Deserve To Feel
8. Here And Now
Diskografie
The Great Divide (2014) Tug Of War (2003) Blink Of An Eye (2002) Juggling 9 Or Dropping 10 (2000) Break (1998) Time Lost (1997) Wounded (1996) A Blueprint Of The World (1993)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.