Osvoboďme se na chvíli od nepříjemně tížících okovů reality dnešního světa, přenesme se na úsvit devadesátých let minulého století do nehostinné země švédské a ponořme se do spletitých chodeb zdejšího žhnoucího pandemonia. Na první pohled zde ještě nic nenasvědčuje zrodu gothenburské smrtící revoluce, která má zanedlouho propuknout v plné síle. Podíváme-li se ale pozorněji a prozkoumáme i ty nejtemnější zákoutí, nemůže nám uniknout jistá aktivita místní podzemní komunity, ze které se jako nejpilnější záhy vyprofiluje pětice kovářů sdružená pod štítem Dark Tranquillity.

V období mezi roky 1989 až 1993 vydává skupina jedno kazetové album a trojici demopásek, jejichž nesporné kvality jim pomohou získat smlouvu s firmičkou Mystic Productions. Ale to už přichází jaro 1993 a s ním i plány na první dlouhohrající desku. Vše se stává realitou ve studiu Soundscape, kde od května do června proběhne nahrávání stylotvorného, a nebojím se říci, přelomového alba „Skydancer". Těžko, opravdu velice těžko se hledají ta správná slova na detailní charakteristiku tohoto skvostu. Lze na něj nahlížet jak kritickým pohledem člověka dnešní doby, tak i obdivným nostalgickým pohledem skrz růžové brýle zestárlého pamětníka. Aby jste si mohli o "nebeském tanečníkovi" udělat zcela komplexní obrázek, pokusím se zkrotit svůj schizofrenní stav a nabídnout vám pohledy z obou stran barikády.

Nejprve dejme prostor člověku, jenž vládne růžovými obroučkami...
„Na svou dobu, představuje „Skydancer" opravdu originální mixturu syrové deathmetalové přímočarosti, heavymetalové melodiky a nordických folklórních prvků. Vše je navíc opentleno relativně složitou lyrikou opěvující nekonečnost vesmíru a krásu skandinávské přírody. Jako nejzdařilejší bych vyzvednul skladbu „Crimson Winds" a především excelentní, baladicko-epickou kompozici ukrytou pod názvem „A Bolt Of Blazing Gold", kde se elegantně podařilo skloubit expresivní řev Anderse Fridéna a něžné hrdélko hostující zpěvačky Anny-Kaisy Avehall s chytlavou melodikou a emocionální gradací v refrénech. Hodnotit album, které u mě má postavení neotřesitelného kultu, které je natolik osobní záležitostí, si netroufám. Jakékoliv bodování tohoto skvostu je totiž jeho urážkou".

Ale to už si násilím bere slovo zásadový člověk třetího tisíciletí, jenž nedbá krásy minulosti...
„Rozhodně bych neoznačil kombinaci tvrdosti a melodiky v roce 1993 za nějak přehnaně originální, vždyť už zde nějaký rok působili daleko větší mistři tohoto oboru - At The Gates. Co se týče melodických vyhrávek, tak ty jsou podobně jako v případě spřízněných Ceremonial Oath jasně odcizené z různých alb Iron Maiden. Jednotlivé skladby jsou si navíc podobné jako vejce vejci, marně hledám nějaký záchytný bod či oživovací prvek, pročež občasná přítomnost ženského zpěvu a jednoduchých vsuvek v podání akustických kytar mě ani zdaleka neuspokojuje. Rovněž se mi nezamlouvá ani zpěv Anderse Fridéna, který měl před nahráváním raději než obskurní nálevny nejnižších cenových kategorií navštěvovat hodiny zpěvu, aby se naučil alespoň základní techniky frázování. Jedinou věcí, se kterou souhlasím s tím týpkem v rozkošných brýlích je fakt, že skladba "A Bolt Of Blazing Gold" se zdá býti ucházející. Kdybych měl tohle album ohodnotit, prostě mu nemůžu ani při největší vůli dát více než 5/10".

Přiznám se na rovinu, že ač jsem tím člověkem disponujícím oněmi pověstnými růžovými brýlemi, uznávám argumenty druhé strany. Jsou pravdivé, to je dobré si přiznat. Proto nenazírejme na "Skydancer" jako na bůhvíjak zázračný debut, ale spíš jako na nezpochybnitelný milník v historii nového směrování švédského metalu. Berme ho spolu s alby „Lunar Strain" od In Flames nebo „Carpet" od Ceremonial Oath jako základní stavební kámen nově se rodícího stylu, který brzy vejde ve známost jako melodický death metal.