Informaci o tom, že dávná doomrocková kapela vypouští do světa po více jak pěti letech nové album, ve kterém začíná koketovat s djentem, jsem přijal trochu rozpačitě. Na jednu stranu paráda, že tu máme při dvacetiletém výročí vzniku ENDLESS konečně další desku, na stranu druhou… ENDLESS a djent? A hlavně po poněkud jalové minulé nahrávce „Refuse to Shine“? Nebude to cesta do pekel? Jak se staří pardálové kolem Libora Bartůška dokázali naladit na nové trendy? A působí takový žánrový posun u ENDLESS uvěřitelně a přirozeně, nebo půjde o křeč a pokus jít za každou cenu s dobou? To byly otázky, které jsem si pokládal, než jsem album do přehrávače strčil.

Kupodivu jsem byl z počátku příjemně překvapen. Zajímavá rytmika. Do sestavy se navrátivší Petr Hutín. Spousta záseků, které leckdy nejsou ani pravidelné. Kapele se daří uchovat si svoji duši a obalit ji blyštivým a moderně působícím materiálem. Problém u mě přichází až časem. Ani po několika měsících jsem na albu nenašel favorita. Žádný „Sundown“ nebo jiné pecky se nekonají. „If The Universe Is The Answer...“ je jakoby bez citu. Rozhodně lze mluvit o nejtechničtější a nejtvrdší desce od ENDLESS a současně také o té nejsterilnější. Nejvýraznější problém mám na novince s některými melodickými polohami Liborova vokálu, které mají v mých uších nepříjemně slizkou konzistenci jak v melodiích, tak v barvě hlasu.

Pokud mě minulé album utvrzovalo v dojmu, že se ostravská čtyřka uzavírá v hudební bublině, která je pro mě čím dál tím více neproniknutelnější, současným materiálem tato bublina praská. „If The Universe Is The Answer...“ po svém a zajímavě odráží současné hudební trendy a uchopuje je způsobem, ve kterém je stále snadno rozpoznatelný rukopis ENDLESS. I přes to bude mé srdce patřit starší tvorbě.