Je to osvědčený trik, který vám s vysokou pravděpodobností zajistí plné koncertní sály. Tohle turné je poslední, nikdy víc už živě hrát nebudeme, takže jestli nás chcete vidět, měli byste přijít a koupit si tričko. Fungovalo to a funguje stále, ostatně v letošním roce se podobných „posledních“ turné sešlo hned několik. A mezi nimi vyrazil do světa i kovový strýček Udo, který se protentokráte schoval pod své příjmení DIRKSCHNEIDER a rozhodl se se svým doprovodným bandem hrát v rámci „Back To The Roots Tour“ jen playlist složený výhradně ze skladeb jeho původní kapely, slavné metalové družiny ACCEPT. Údajně skutečně naposledy…

Výsledkem, alespoň tedy v České republice, byly tři dlouho dopředu vyprodané koncerty v Ostravě, Zlíně a nakonec v Praze. Zde Dirkschneider a spol. vystoupili o velikonoční neděli a ti, kteří snad chtěli hledat jisté souvislosti, by je v tom, že zde ten večer „zmrtvýchvstal“ originální hlas ACCEPT, jistě našli. Ale nakonec o tom to přece jen celé bylo a musím říct, že koncert to byl skutečně náramný. Vždyť už jen to, že se hrálo přes dvě hodiny čistého času a playlist až na jednu výjimku („Dogs On Leads“) dokonale kopíroval legendární živák „Staying A Life“, k němuž ještě některé skladby přihodil (třeba výstavní „Winterdreams“), hovoří samo za sebe.

Oproti původním předpokladům nebyla předkapela jen jedna, ale dvě. První z nich, PALACE, byli Němci, které jsem kupodivu neznal, a to ač na scéně působí od roku 1990. Jejich heavy metal byl střižen podle čistě německého střihu a musím říct, že nepůsobil úplně špatně, samozřejmě s výhradou k původnosti celého představeného materiálu. Ale pro zahřátí, proč ne.

O to výstavnější měli být předskokani druzí, legendární Kanaďané ANVIL, kteří, pokud jsem ústřední postavě Lipsovi dobře rozuměl, přijeli do ČR poprvé od událostí popsaných ve slavném filmu „Anvil! The Story Of Anvil“, tedy po nějakých deseti létech. V mezičase dokonce dostali za své poslední zdejší vystoupení zaplaceno, protentokráte nezabloudili a v MeetFactory předvedli zhruba hodinovou show, která měla jejich post předkapely povýšit na regulérní vystupující. Bohužel však, v bídném zvuku, s nekonečným sólováním, s jedinou Lipsovou kytarou a materiálem, kterým myslím dokonale prezentoval to, proč se vlastně ANVIL nikdy pořádně neprosadili, se tak nestalo, a spíše než s pocitem, že jsem právě shlédl legendu, jsem konec jejich vystoupení přivítal s úlevou, že už je po všem. Ani slavná „Metal On Metal“ to, věru, nezachránila…

Intro, které v sobě mísilo úryvky z legendární předehry „Metal Heart“ a robotických hlášek o originálním hlasu ACCEPT, ovšem za chvíli předznamenalo konec myšlenek na ANVIL a za zvuků „Starlight“ vypukla vzpomínka na genialitu nejslavnější německé metalové mašiny v plné kráse. Rapidní vylepšení zvuku bylo (bohužel pro předkapely) samozřejmostí, v níž vynikaly i ty nejmenší maličkosti, jakože třeba Dirkschneider junior za bicími tluče opravdu přesně jako Stefan Kaufmann v těch nejlepších létech.

Ovšem i zbytek jinak již osvědčené sestavy U.D.O., tedy Fitty Wienhold u baskytary a kytaristé Andrej Smirnov a Kasperi Heikkinen, byl spolehlivým acceptovským revivalem, pročež jste se, pokud jste chtěli, mohli klidně cítit jako tehdy, když (by) vám komančové v osmdesátých létech minulého století dovolili vycestovat na koncert do Západního Německa. Klasika stíhala klasiku, nešetřilo se sborovými zpěvy i za využití publika a z celé téhle navýsost perfektní show zářila do okolní temnoty ta podstatná skutečnost, že totiž Udo Dirkschneider je zkrátka osobnost jako hrom, a že i když na to se svými krátkými vlasy a pomenším vzrůstem nikdy nevypadal, je přece jen jednou z největších metalových ikon světa. Které to, mimochodem, zpívá i v téměř čtyřiašedesáti stále skvěle, takže ve spojení s poctivým těžkým kovem je to pořád zážitek jako hrom.

Když se chvíli před půlnocí DIRKSCHNEIDER definitivně rozloučili, přiznám se, přišla mi představa, že by už na žádném dalším koncertu U.D.O. nezazněla třeba „Princess Of The Dawn“ či „Balls To The Wall“, tak nějak proti srsti. A tenhle pocit mi zůstal až do chvil, kdy píšu tyto řádky, takže na tom asi skutečně něco bude. Uvidíme, necháme to na tomhle malém velkém muži, který sedmadvacátého března létapáně 2016 rozdával v pražském klubu MeetFactory metalovou radost skutečně plnými hrstmi.

Playlist:

• Starlight
• Living for Tonite
• Flash Rockin´ Man
• London Leatherboys
• Midnight Mover
• Breaker
• Head Over Heels
• Neon Nights
• Princess of the Dawn
• Winterdreams
• Restless and Wild
• Son of a Bitch
• Up to the Limit
• Wrong Is Right
• Midnight Highway
• Screaming for a Love-Bite
• Monsterman
• TV War
• Losers and Winners
• Metal Heart
• I´m a Rebel
• Fast as a Shark
• Balls to the Wall
• Burning

Foto pouze ilustrativní.